V tomto článku se budu zabývat problematikou remízy v šachu. Překlady z anglického zdroje jsem udělal sám podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, jakožto bakalář a budoucí magistr Anglické filologie.

Ve svém dvanáct let starém článku „Open letter to FIDE – with a proposal” (https://en.chessbase.com/post/kasimdzhanov-open-letter-to-fide-with-a-proposal), uzbecký velmistr Rustam Kasimdzhanov srovnává šachy s tenisem a tvrdí, že hlavním důvodem, proč tenis je o tolik úspěšnější sport než šachy, je existence remízy coby výsledku: „Rychlé remízy (a že jsem jich sám pár odehrál) způsobují, že naše hra vypadá spíš jako odborná akademická práce, než sport. Ale nedá se jim bránit – dnešní příprava a porozumění šachu jsou na takové úrovni, že remíza – dokonce rychlá remíza – je nejpravděpodobnější výsledek partie dvou silných, dobře připravených hráčů. Přesto, velmistři odcházející po desetiminutové remíze na svůj hotelový pokoj, atraktivitě šachu nepomáhají.“

Několik turnajů zavedlo velmi přísná pravidla známá jako „Sofia rules“, která spočívají v tom, že hráči mají zcela zakázáno nabízet remízu; jiné světové akce, včetně zápasu o titul mistra světa, zase zavedly mírnější pravidlo zákazu nabídky remízy do určitého tahu, typicky třicátého, či čtyřicátého. Tato pravidla jsou zaměřená pouze na nabídky remízy, remíza opakováním tahů je i nadále možná kdykoliv. Podle Kasimdzhanova však ani to nestačí, k posílení atraktivity šachu je podle něj třeba zajít ještě dál a remízu jako možnost zcela vymazat. Navrhuje toto: „Hrajme klasickou partii s tempem, které nepřesáhne pět hodin. Remíza? Žádný problém, vyměníme barvy, každý dostane dvacet minut a hrajeme. Znovu remíza? Vyměníme barvy, deset minut každý a hrajeme znova. A tak dále a dále, dokud nevzejde vítěz. A vítěz bere vše – dostane bod, poražený dostane 0 bodů, a partie se započte do klasického ELA, aniž by záleželo na tom, jestli výhra přišla ve vážné partii, rapidu, či blesku.“ To je tedy opravdu revoluční návrh. Cíl by asi splnil, zanikl by remízový výsledek, přibylo by notně vzrušení a diváci by si přišli na své. Hráči mající bílé v klasickém tempu by se snažili vyhrát, aby nemuseli hrát rapid, či blitz – bílé figury jsou přece jen výhoda, kterou už by nechtěli zahodit rychlou remízou.

Musím uznat, že to je na mě trochu moc radikální změna. Musíme si položit otázku, jestli šachy vůbec mají předpoklad k tomu být globálně sledovaným sportem, jako je tenis. Po delším přemýšlení jsem se rozhodl, že nejsem pro tento návrh. Míchání klasického šachu, rapidu a blesku a vydávání této polívky za jednu partii mi není po chuti. Myslím, že se musíme smířit s tím, že remíza v šachu prostě existuje a kdybychom to chtěli změnit, tak popřeme podstatu samotné hry – že pokud obě strany předvedou výkon bez sebemenších chybiček, pak partie skončí remízou. Potud tedy s Kasimdzhanovem nesouhlasím. Nemyslím si, že remíza jako taková je problém – pokud odehraju nebo sleduju kvalitní zajímavou partii, která skončí remízou, mám z toho stejnou radost, jako kdyby skončila vítězstvím jedné strany.

Souhlasím s ním ovšem v jeho hodnocení rychlých remíz. Myslím si, že tyto partie, pokud je hrají světoví hráči, opravdu ubližují šachu. Nikdo neříká, že šachy musí být jako tenis – ale tyto partie částečně způsobují, že nejsme ani ze čtvrtiny tak úspěšní. Jsem zastáncem pravidla, které zakazuje nabídky remízy do 40. tahu; v tomto tahu je typicky časová kontrola, kdy se hráčům přidá další čas – máme to tak i v našich soutěžích družstev. Pokud hráči dosáhnou časové kontroly, přečkají před tím případnou časovou tíseň a nikdo nemá šanci na výhru, nemám nic proti nabídce remízy po 40. tahu.

Ačkoli čekám, že mě za tento názor většina ukamenuje, byl bych pro zavedení tohoto pravidla i na naší amatérské úrovni, na turnajích a soutěžích. Zvedlo by to bojovnost partií a plno lidí by si konečně ujasnilo, jestli vlastně chtějí hrát šachy, nebo si jen chvíli šoupat figurkami a jít domů. Všechny další formy remízy by stále platily, čili pokud se někdo chce domluvit s kamarádem na remíze (jakkoliv je to proti šachové etice), možnost trojího opakování pozice tady bude vždycky. Ale jak často hraje člověk s kamarádem? Ve většině případů člověk hraje s někým, koho nezná, nebo zná jen zběžně. S takovým člověkem se předem na remíze domlouvá špatně. Pokud by partie dospěla k remíze trojím opakováním, pak by to většinou znamenalo, že to zkrátka vyplynulo ze hry. Nikoliv z domluvy před partií.

Jsem tedy pro tento poněkud tvrdší postup proti rychlým remízám. V žádném případě ale nejsem proti remízám jako takovým a nesouhlasím s návrhy, které počítají s nějakou penalizací hráčů, kteří remizují. Nelíbí se mi například systém bodování, ve kterém za vítězství jsou tři body a za remízu jeden. Remíza je polovina, to dá rozum, a když vyplyne ze hry, tak se mi nelíbí myšlenka za to hráče penalizovat.

Děkuji za přečtení článku a neváhejte nám sdělit svůj názor na danou problematiku v komentářích!

Zdroj:

Rustam Kasimdzhanov: “Open letter to FIDE – with a proposal”

https://en.chessbase.com/post/kasimdzhanov-open-letter-to-fide-with-a-proposal