Tento článek píši ještě stále v emocích, ale pokusím se být nanejvýš věcný.

Nejprve fakta: Magnus Carlsen a Ian Nepomniachtchi se dostali do finále mistrovství světa v bleskovém šachu. Toto finále se hrálo na čtyři partie a v případě nerozhodného výsledku na partie rychlé smrti – první vítězství rozhoduje zápas. Obhájce titulu Carlsen vyhrál přesvědčivě první dvě partie a vypadalo to, že míří za dalším titulem. Nepo se ale vzepjal k mohutné odpovědi a vyhrál rovněž dvě partie v řadě. Začaly se tedy hrát partie prodloužení, kdy se střídaly barvy a každá partie mohla rozhodnout zápas a titul. Tři partie se hrály, tři partie skončily remízou. Potom Carlsen nabídl soupeři, že můžou titul mistra světa sdílet, Nepo souhlasil a po menším čekání tento konec schválila i FIDE. Máme tak dva mistry světa: Carlsena a Nepomniachtchiho.

Co si o tom myslím? Jakožto divák se cítím, jako by bylo mrháno mým časem. Jakožto šachista se cítím, jako by šachy byly v hluboké krizi. Jsem smutný a naštvaný a pro hráče nemám pochopení. Pojďme si rozebrat, proč je toto řešení naprosto absurdní.

• Zakončení turnaje je zklamání

Jako divák chci, aby se o titulu rozhodlo na šachovnici. Chci vidět, který tah, které rozhodnutí bylo to osudové. Chci vidět boj na krev, kdy do toho oba hráči dají všechno a nakonec je korunován vítěz. To je ostatně smysl sportu: někdo vyhraje a někdo zase prohraje.

• Hráči jsou měkcí, nemají hlad po vítězství.

Pro oba protagonisty jsem ztratil respekt. Údajně byli unavení, protože hráli ten den už 15 bleskovek. To jako vážně? Nadal a Djokovic hráli šest hodin fyzicky i mentálně náročnou bitvu o titul v Melbourne roku 2012 a i když v závěru sotva stáli na nohou, šli do toho do posledního míčku, dali do toho úplně vše. A o tom to přece je. Umí si někdo představit Federera s Nadalem ve finále Wimbledonu 2008, za stavu 6:6 v pátém setu, že by si řekli: nebudeme to hrotit, já si budu držet své podání, ty to své, a dřív nebo později nám dovolí ten titul sdílet. Čistě teoreticky se to stát mohlo. Ale nikdy by se to nestalo, protože Federer s Nadalem jsou praví sportovci, ne jako ty naše dvě šachové primadony, které jsou „unavené“ po 15 bleskovkách! Asi to bude pro ně překvapení, ale jedná se tady o titul mistra světa: to nemá být jednoduché, má to být únavné, těžké, frustrující!

 Příkladů je možné uvést hodně: Hokejisti v sedmém utkání finále NHL, místo dalšího prodloužení, si řeknou: hele ještě by někdo prohrál, pojďme si to radši rozdělit. Fotbalisté ve finále MS místo dalšího kola penaltového rozstřelu si můžou říct to samé a je to úplně ten samý princip.

• Carlsen ovládá FIDE, která tančí, jak on píská.

Dvakrát během jednoho turnaje Carlsen dosáhl toho, že FIDE v jeho průběhu změnila pravidla tak, aby to jemu vyhovovalo. Nejprve v aféře s riflemi a teď umožnila sdílet titul. Carlsen má za sebou armádu sponzorů a fanatických fanoušků, kteří sledují šachy jen kvůli jeho osobě a vše co udělá, je pro ně svaté. Svou mocí a vlivem již dávno přerostl FIDE a dělá si v podstatě co chce. Nezpochybňuji fakt, že díky Carlsenovi přistálo ve světě šachu mnoho dolarů. Ale za jakou cenu?

• Z logiky věci, mistr světa může být jen jeden.

Před několika lety sdíleli Carlsen, Caruana a Aronian titul na Sinquefield Cupu, protože měli stejně bodů a v pravidlech bylo, že do tie-breaku postoupí pouze dva hráči s nejlepším pomocným hodnocením. To hráčům nepřišlo fér a tak se dohodli na sdílení titulu. V dané situaci to mělo svůj smysl, byť bych radši viděl tie-break se všemi třemi hráči. Každopádně je to Sinquefield Cup, sice prestižní turnaj, ale tři vítězové nijak zásadně nevadí.

Tady se ale bavíme o Mistrovství světa – o turnaji, který má za cíl korunovat jednoho šampiona. Navíc, jedná se o turnaj hraný systémem play-off, kdežto Sinquefield Cup byl klasický round robin turnaj. V play-off systému nemá sdílení titulu žádný smysl, protože je speciálně nastaven tak, aby vyprodukoval jednoho vítěze.

Námitky:

Ale co když budou hrát donekonečna?

Čistě matematicky je samozřejmě možné, že odehrají sto partií a bude to sto remíz. Stejně jako v tenise může dojít na nekonečný game přes shodu a výhodu, nekonečný tie-break atd. Jenže hádejte co? Ještě nikdy se to nestalo. Pravděpodobnost a rozum jasně říkají, že rozhodnutí padne. Navíc tady se bavíme o bleskovém šachu. Něco jiného by byl klasický šach, ale v bleskovém šachu je to opravdu jen otázka času, než někdo udělá chybu. Carlsen a Nepo odehráli v prodloužení tři partie. Tři. Možná bych chápal jejich žádost, kdyby jich odehráli třicet a i tak bych byl proti sdílení titulu. Ale po třech partiích?

Co když budou hráči schválně hrát rychlé remízy a tím přinutí pořadatele souhlasit se sdílením?

Sport stojí na předpokladu, že obě strany mají vůli po vítězství. Pokud toto neplatí, tak nemá cenu nic pořádat.

Pokud hráči demonstrativně budou hrát deseti-tahové remízy, pak bych vyhlásil, že vítězem není nikdo, oba hráče diskvalifikoval za nesportovní chování a možná i match-fixing a tvrdě pokutoval.

Systém střídání barev v prodloužení znamená, že oba hráči mají motivaci využít bílých figur ke hře na výhru, protože ví, že to může být poslední šance. Pokud někdo v takové situaci dobrovolně zahodí bílé figury, tak dle mého je to možné označit za match-fixing, protože je jasné, že se nesnaží o vítězství. Když tenista na kurtu neprojevuje snahu o výhru, tak je také rozhodčím penalizován. Proč to nezavést i do šachu?

Toto zakončení turnaje bohužel dokázalo, že šachy nejsou pravým sportem. Je to černý den pro šachy a upřímně nemám žádnou motivaci se na další šachové turnaje někdy dívat.

Šachy jsou v krizi.