Adolf Anderssen

Čím si to zasloužil

Nejlepší desítku hráčů historie uzavírá legendární německý mistr Adolf Anderssen, který je dodnes statisticky jedním z nejúspěšnějších turnajových hráčů historie. Anderssen hrál v době, kdy mezinárodních turnajů bylo poskrovnu a vyhrát jeden takový byl obrovský úspěch mnohem důležitější než podobné vítězství dnes. A Anderssen těchto turnajů vyhrál devět, což má podobnou váhu, jako by jich v dnešní době vyhrál několik desítek, čímž by se zařadil mezi rekordmany v tomto ohledu. Německý mistr vyhrál více než polovinu turnajů, kterých se zúčastnil. Z těchto devíti vítězství tři byly významnější než zbytek a o těch si řekneme víc.

První byl samozřejmě turnaj v Londýně v roce 1851 – první mezinárodní šachový turnaj historie. Hrál se vyřazovacím systémem a tehdy třiatřicetiletý Anderssen turnaj vyhrál. Bylo to právě o přestávce tohoto turnaje, kdy sehrál neformální partii s jedním z dalších účastníků Lionelem Kieseritzkym. Řeč je samozřejmě o dost možná nejslavnější partii historie, kterou Kieseritzky i přes prohru zaznamenal a zveřejnil a kterou dnes známe pod názvem Nesmrtelná.

Druhým důležitým triumfem je turnaj v Londýně v roce 1862, který se poprvé hrál systémem jedné skupiny každý s každým, což je dnes standard elitních super-turnajů. Anderssen potvrdil své postavení nejlepšího hráče na světě a vyhrál turnaj čistě před Paulsenem, Steinitzem, Duboisem, Blackburnem, Owenem a osmi dalšími.

A do třetice musíme zmínit i Anderssenovo vítězství na turnaji v Baden-Badenu v roce 1870. Tenhle triumf byl trochu nečekaný, protože Anderssen měl v té době již přes padesát let a síla turnaje převyšovala všechny předchozí. Vítězství se čekalo spíše od téměř o dvacet let mladšího Steinitze, který ale skončil za velikým Němcem druhý o půl bodu. Za nimi skončili Neumann, Blackburne, Paulsen, Winawer a další.

Pokud turnaje byly Anderssenovou silnou stránkou, tak jeho relativní slabinou byly zápasy. A říkám relativní, protože i v nich měl velmi dobré skóre. Většinu soupeřů dokázal porazit, ale byli tací, se kterými měl problém. Mezi ně patřili Louis Paulsen a Tassilo von der Lasa, kteří s ním hráli v zápasech rovně. Anderssen prohrál zápas s Paulem Morphym v roce 1858 a prohlásil mladého Američana za nejsilnějšího šachistu všech dob. V tom měl ostatně v té době pravdu. V roce 1866 pak prohrál zápas s Wilhelmem Steinitzem, která se o rovných dvacet let později měl stát prvním oficiálním mistrem světa. Tím Anderssen nikdy nebyl, protože tento titul neexistoval, byl ale po určitou dobu považován za nejlepšího hráče světa a i historické žebříčky to potvrzují.

Adolf Anderssen byl za svého života váženým člověkem a vrcholnou autoritou ve světě šachu. Těšil se oblibě a úctě svých kolegů pro své příkladné vystupování a smysl pro fair play, stejně tak jako pro své šachové umění. Jako šachista byl Anderssen šachovým romantikem – jeho partie jsou plné obětí a taktických zápletek. Tento styl hry byl postupně během druhé poloviny devatenáctého století překonán Steinitzovými zákony poziční hry, ale to nic neubírá Anderssenovi na jeho úspěších a taky na kráse jeho partií, které si i dnes s oblibou přehráváme.

Nejlepší partie