Anatolij Karpov

Mistr světa 1975 – 1985, vítěz dvou zápasů o titul (1978, 1981) + kontumační výhra (1975) + přerušený zápas za vedení Karpova nad Kasparovem 5:3 (1985)

FIDE Mistr světa 1993 – 1999, vítěz tří zápasů o titul (1993, 1996, 1998)

Nejvyšší elo: 2780

Žebříček: Světová jednička 1976 – 1984 a pak ještě dvakrát na kratší období, celkem 102 měsíců

Turnajová kariéra: Karpov vyhrál nejvíc super-turnajů v historii: 50

Zápasy kandidátů 1974

7x vítěz Tilburg Chess Tournament

3x vítěz Biel Chess Festival, Bugojno Chess Tournament

3x vítěz Mistrovství SSSR, 1x vítěz Mistrovství Ruska

2x vítěz Linares Chess Tournament, Tata Steel Masters, Amsterdam Chess Tournament

a mnoho dalších…

Šachové Olympiády: 6x zlatá týmová medaile, dvě individuální zlaté medaile na první a druhé šachovnici

Čím si to zasloužil:

Anatolij Karpov je legendárním šachistou hned z několika důvodů. Jedním z nich je samozřejmě fakt, že byl mistrem světa, ale připočtěme k tomu jeho roli ve dvou kolosálních šachových rivalitách nebo jeho bezprecedentní turnajové úspěchy.

Karpov byl jedním z těch mistrů světa, kteří se objevili z ničeho nic a přes noc se stali hvězdami. Když v roce 1971 vyšla první FIDE Elo listina, dvacetiletý Karpov se nacházel na čtyřicátém třetím místě.  O rok později již byl osmý a v roce 1973 již byl na žebříčku druhý za mistrem světa Fischerem. Pomohly mu k tomu triumfy na super-turnajích jako byl Hastings nebo Interzonální turnaj v Leningradu, díky kterému se kvalifikoval na Zápasy kandidátů. Bylo jasné, že Karpov představuje nový model sovětského super-velmistra. Představuje novou generaci, která měla za úkol získat zpět titul mistra světa, který ztratila generace Spasského, Korčného, Petrosjana, Tala a tak dále. A taky byl zcela věrný komunistickému režimu. Všechny tyto faktory způsobily, že se stal miláčkem Brežněva a celé vládnoucí garnitury SSSR a jeho úspěch byl preferován a podporován, kdežto například Viktoru Korčnému byly házeny klacky pod nohy.

Většina lidí si nicméně myslela, že Karpov Zápasy kandidátů hned napoprvé nevyhraje a že bude muset ještě nějaký čas růst a pilovat svou hru, než bude moct zaútočit na šachovou korunu. Ale nebylo to tak. Karpov postupně porazil Polugajevského, Spasského a v nesmírně těžkém a nervy drásajícím zápase Korčného.

V roce 1975 mělo dojít na zápas o titul mistra světa s Fischerem, ale jak je dobře známo, k zápasu nikdy nedošlo a Karpov se stal dvanáctým mistrem světa bez boje. To samozřejmě znamenalo, že musel dokázat, že je právoplatným šampionem. A tady se zřejmě dostáváme k důvodu, proč Karpov vyhrál nejvíce super-turnajů v historii – rovných padesát. Hodně mistrů světa po zisku titulu omezilo účast na turnajích, protože dosáhli toho největšího co člověk může dosáhnout a neměli důvod hrát turnaje: jednak nemuseli mít motivaci a jednak by mohli jen ztratit, neboť by se od nich čekalo vítězství na každém turnaji a v případě prohry by museli možná odpovídat na nepříjemné otázky. V případě Karpova nic z toho neplatí, Protože se stal mistrem světa bez boje, měl o motivaci postaráno a na rozdíl od ostatních mistrů světa potřeboval teprve dokázat, že korunu nosí právem. A nutno říct, že se mu to zcela povedlo.

Díky Fischerově neaktivitě se v roce 1976 stal světovou jedničkou a byl jí nepřetržitě až do roku 1984. Během té doby předvedl jedno z nejvíce dominantních období na turnajích, jaké si historie pamatuje. Jeho největší náskok na druhého v žebříčku FIDE byl 64 bodů. Během té doby vyhrával dominantním způsobem super-turnaje v Linares, Tilburgu, Las Palmas, Moskvě, Bugojnu či Amsterdamu. Dvakrát během té doby obhájil titul mistra světa v zápasech proti Viktoru Korčnému, nejprve po velmi dramatickém průběhu roku 1978 a pak už jasným rozdílem v roce 1981. V té době by asi málokdo čekal, že Korčnoj nakonec nebude historicky hlavním rivalem Karpova.

V osmdesátých letech se totiž vynořil Garri Kasparov a jeho rivalita s Karpovem nejen že definovala osmdesátá léta, ale stala se největší šachovou rivalitou všech dob. Mezi lety 1984-1990 spolu sehráli celkem pět zápasů o titul, během kterých sehráli 144 partií (21 výher Kasparova, 19 výher Karpova, 104 remíz). Z tohoto kolosálního střetu dvou gigantů nakonec vyšel vítězně mladší Kasparov. Podrobněji o těchto zápasech se rozepíšu v článku o něm.

V devadesátých letech byl Karpov již čtyřicátník a postupně uvadal se záblesky geniality. V cyklu mistrovství světa 1993 se nedokázal probojovat přes Zápasy kandidátů do dalšího zápasu, což bylo považováno za konec jedné éry. Nicméně pro Karpova to stále konec nebyl. Dál pokračoval ve výborných výsledcích a v roce 1994 odehrál v Linares nejlepší turnaj svého života. V nejsilněji obsazeném turnaji devadesátých let dosáhl 11 bodů z třinácti možných a daleko za sebou nechal Kasparova a jeho hlavní mladé konkurenty Ananda, Ivančuka, Kramnika, stejně tak Širova, Kamského, Gelfanda a další hvězdy. Bylo to připomenutí toho, co dokáže stárnoucí legenda.

Stal se dokonce ještě mistrem světa – to když se Kasparov rozkmotřil s FIDE a založil konkurenční asociaci. Karpov potom byl mistrem světa podle FIDE od roku 1993 do roku 1999, přičemž v zápasech o titul porazil Timmana, Kamskyho a Ananda. Když se FIDE rozhodla, že mistr světa už nebude mít v následujících cyklech výhodu nasazení až do finále vyřazovacího turnaje, odmítl Karpov titul obhajovat. Oficiálně sice kariéru neukončil, ale po roce 2000 už se elitních turnajů a zápasů neúčastnil.

V pozdějších letech se z něj stal v Rusku politik a poslanec, kandidoval také neúspěšně na prezidenta FIDE. Dnes je nejstarším žijícím bývalým mistrem světa v šachu.

Nejlepší partie:

Anatolij Karpov vs Veselin Topalov

Linares 1994