Začal Turnaj kandidátů, kde se rozhodne o vyzyvateli pro zápas o titul mistra světa. Tento turnaj je ze své podstaty nejvýznamnějším super-turnajem dnešní šachové éry a navazuje tak na bohatou historii super-turnajů, která je ještě starší než samotný titul mistra světa. V tomto článku bych vám rád představil stručnou historii super-turnajů a zmínil se o několika konkrétních, které se různými způsoby zapsaly do dějin významnějším písmem než zbytek.

Co jsou super-turnaje

Super-turnajem míníme uzavřený špičkový turnaj v klasickém šachu typicky hraný systémem každý s každým. Na příkladu Turnaje kandidátů si můžeme ukázat, proč se jedná o super-turnaj:

• Je uzavřený (nemůže se do něj volně přihlašovat)
• Hraje se v klasickém tempu
• Hraje ho světová špička
• Nese s sebou určitou dávku prestiže

Pro super-turnaj je nutné, aby jej hrálo několik hráčů z alespoň širší světové špičky. Super-turnajem byl také nedávno proběhlý Prague Masters, kde hrálo několik hráčů současné světové desítky včetně mistra světa. Z podstaty věci některé super-turnaje jsou prestižnější než jiné – Turnaj kandidátů je jistě jeden z nejvíce prestižních. Protože jsou Kandidáti součástí cyklu Mistrovství světa, tak se tam hráči musí kvalifikovat; ostatní super-turnaje jsou typicky „invitační“ – pořadatelé zvou hráče, které chtějí v turnaji mít. Tyto turnaje jsou již po více než sto let největším kolbištěm světové špičky v klasickém šachu – tady vznikají legendy, památná vítězství a vítězné série. Některé turnaje vydržely několik sezon, některé dekády a dokonce jsou takové, které jsou tady s námi již osmdesát let – to je případ Tata Steel Masters ve Wijk aan Zee.

Stručná historie super-turnajů

Mezinárodní šach začal fungovat v polovině devatenáctého století. Do té doby spolu nejlepší hráči světa kvůli cestovním a finančním potížím pouze hráli zápasy. První turnaj, kterému dnes můžeme říkat super-turnaj, se konal roku 1851 v Londýně. Druhá polovina století se nesla ve znamení pozvolného navyšování počtu turnajů, kdy se tyto akce postupně staly stejně důležitým kolbištěm jako zápasy. Protože v té době bylo takových silných turnajů opravdu malé množství, tak každé vítězství na takovém turnaji mělo obrovskou hodnotu. Některé turnaje z druhé poloviny devatenáctého století mají dodnes až mystickou auru – byly to největší šachová setkání přinejmenším celých svých dekád, kde se sjela celá světová špička, aby změřila své síly. Dnes víme, že příští rok bude další Wijk aan Zee, za dva roky další Kandidáti… ale tehdy právě ta exkluzivita zvyšovala jejich prestiž.

Ve dvacátém století již turnaje plně nahradily zápasy jako hlavní kolbiště pro šachisty. Zápasy se tradičně hrály hlavně o šachovou korunu. Postupně se prestiž super-turnajů odrazila i do výše odměn, což umožnilo nejlepším hráčům se šachem plně živit. Po druhé světové válce FIDE převzala pod svá křídla pořadatelství Mistrovství světa a zařadila turnaje do pravidelných cyklů – zonální turnaje, inter-zonální turnaje a samozřejmě Kandidáty. Soukromě pořádané super-turnaje se posunuly od jednorázově organizovaných akcí k pravidelným každoročním tradicím. Mezi pravidelné super-turnaje v minulém století můžeme kromě již zmíněného Wijk aan Zee zařadit mimo jiné Tilburg, Bugojno, Hastings, Palma de Mallorca či Linares, v dnešní době jsou významné hlavně Wijk aan Zee, Sinquefield Cup a Norway Chess.

Slavné super-turnaje, na které se nezapomíná

Některé super-turnaje se zapsaly do dějin více než jiné. Některé tím, že byly v něčem přelomové, jiné dokázaly postavit proti sobě všechny nejlepší hráče světa a ještě jiné zase historikům nedají spát kvůli fantastickým výkonům svých vítězů. Pojďme si nyní projít několik těchto kultovních turnajů.

19. století

Jak už jsem řekl, prvním mezinárodním šachovým turnajem a prvním super-turnajem v historii byl Londýn 1851. Konal se u příležitosti Světové výstavy a pomáhal ho organizovat přední hráč té doby Howard Staunton, který nakonec došel do semifinále. Tím se dostáváme k možná překvapivému bodu pro mnohé čtenáře – ano, tento turnaj byl hrán vyřazovacím (pavoukovým) systémem. Tím se vymyká mezi ostatními turnaji v tomto článku, neboť všechny ostatní byly již hrány typičtějším systémem každý s každým. Ale ten tehdy ještě neznali. Hráčů v turnaji bylo šestnáct a přestože nebyla přítomna celá světová špička, minimálně pět z nich bylo mezi nejlepšími desíti hráči tehdejšího světa. Prvním vítězem super-turnaje se stal německý mistr Adolf Anderssen.

Anderssen dodnes platí za jednoho z nejúspěšnějších turnajových hráčů historie – vyhrál více než polovinu kolik jich odehrál. Jeho nejvýznamnější vítězství bylo ovšem překvapivé a na samém sklonku jeho kariéry, kdy už se s ním příliš nepočítalo a předpokládal se triumf mladších. Turnaj, o kterém je řeč, je velký turnaj v Baden-Badenu 1870, kde hrálodeset předních hráčů té doby včetně Wilhelma Steinitze, který skončil druhý. Dále se zúčastnili Neumann, Blackburne, Paulsen či Winawer.

Podobně silný super-turnaj vyhrál Johannes Zukertort v Londýně 1883 před Steinitzem, Blackburnem, Čigorinem a dalšími. Tento turnaj se zapsal do historie nejen svou silou a prestiží, ale taky prvním použitím klasických dvojitých šachových hodin.

Bezesporu největším turnajem devatenáctého století byl ale Hastings 1895. Kdo v té době v šachu něco znamenal, ten na tomto turnaji hrál. 22 hráčů odehrálo 21 vyčerpávajících kol; turnaj dal světu některé absolutní klenoty – nejvíce známá je asi partie ex-mistra světa Steinitze proti von Bardelebenovi. Vítěz turnaje byl překvapivý. Ukázalo se, že stejně jako v době Morphyho byli američtí šachisté stále nedoceněni, protože neměli tolik příležitostí ke konfrontaci s evropskými mistry. Turnaje se sice zúčastnily hvězdy jako Lasker, Steinitz, Tarrasch, Čigorin, Schlechter, Janowski, Burn či Gunsberg, ale vítězem se stal mladý Američan Harry Nelson Pillsbury.

První čtyři umístění v Hastingsu – Pillsbury, Čigorin, Lasker a Steinitz (Tarrasch odmítl pozvání) – byli hned ten rok pozváni na super-turnaj do Petrohradu, kde hráli pouze proti sobě. Tady si výhru odnesl tehdejší mistr světa Lasker.

20. století

Tady se dostáváme již do doby, kdy je těžší vybírat konkrétní příklady, protože kandidátů je už více. V prvních třech dekádách století, před nástupem sovětské hegemonie, byla většina velkých turnajů ovládnuta trojicí hráčů, třemi velkými mistry světa. Mám samozřejmě na mysli Laskera, Capablancu a Aljechina. Uvést můžeme Petrohrad 1914, kde si připsal jedno ze svých nejcennějších vítězství Capablanca, nebo New York 1924, kde zazářil Emanuel Lasker.

Třicátá léta můžeme chápat jako pomyslné vyvrcholení předválečné éry super-turnajů. Nottingham 1936 hrálo patnáct hráčů a podle zpětně vypočítaných žebříčků téměř celá tehdejší nejlepší desítka na světě. Tento turnaj odstartoval sovětskou hegemonii ve světě šachu, neboť obrovského úspěchu tam dosáhl budoucí mistr světa Michail Botvinnik. Tento turnaj je rarita v šachové historii – je jedním z pouhé hrstky turnajů, ve kterých hrálo pět minulých, současných nebo budoucích mistrů světa. Kromě vítěze v něm totiž hráli také Lasker, Capablanca, Aljechin a Euwe.

Ultimátní super-turnaj: AVRO 1938

Pokud bych měl jmenovat jeden super-turnaj, který naprosto a beze zbytku definuje toto označení, pak bych určitě zvolil AVRO 1938. AVRO byla nizozemská rádiová společnost, která turnaj sponzorovala. Organizován byl s myšlenkou najít příštího vyzyvatele pro mistra světa Aljechina, jednalo se tedy o jakýsi předobraz kandidátských turnajů s tím rozdílem, že sám Aljechin v něm také hrál. Hrací systém byl úplně stejný jako dnešní Turnaje kandidátů – osm hráčů, 14 kol každý s každým. A obsazení? Osm nejlepších hráčů na světě. A to doslova. Podle zpětně vypočítaných žebříčků na Chessmetrics tehdy bylo osm hráčů jasně odskočených od zbytku. Nebylo pochyb, že těchto osm bylo dlouhodobě nejlepších na světě. A právě těchto osm hrálo turnaj AVRO 1938 – ultimátní super-turnaj. Definici toho, co slovo super-turnaj znamená. Paul Keres vyhrál s 8,5 body, se stejným počtem bodů ale horším vzájemným skóre skončil druhý Reuben Fine. Dále se umístili Botvinnik (7,5), Euwe, Reshevsky, Aljechin (všichni 7), Capablanca (6) a Flohr (4,5).

Do šachového dění pak pochopitelně zasáhla válka a Keres nikdy zápas s Aljechinem nesehrál. Po válce se šachy opět rozjely a dostaly větší řád a předvídatelnost. Jedním z nejvíce legendárních super-turnajů po válce bylo rozhodně Mistrovství světa 1948. Botvinnik, Smyslov, Keres, Reshevsky a Euwe se utkali každý s každým pětkrát o šachový trůn uvolněný Aljechinovou smrtí. Michail Botvinnik turnaj jasně vyhrál a stal se mistrem světa.

V padesátých a do poloviny šedesátých let byly vrcholnými super-turnaji hlavně turnaje Kandidátské, kterých se odehrálo celkem pět v tříletých cyklech (1950, 1953, 1956, 1959, 1962), než se v roce 1965 zavedl systém kandidátských vyřazovacích zápasů. Z těchto pěti turnajů má speciální místo v šachové historii hlavně ten v Curychu roku 1953. Ostatních čtyř se zúčastnilo osm nebo deset hráčů; tohoto turnaje se však zúčastnilo patnáct hráčů a každý hrál s každým dvakrát! Celkem neuvěřitelných 210 partií se odehrálo v tomto monumentálním turnaji, o kterém jeden z účastníků David Bronštejn sepsal svou ceněnou šachovou knihu. Z triumfu se tehdy radoval Vasilij Smyslov.

Významný byl i Turnaj kandidátů v Jugoslávii 1959, kde z osmi hráčů čtyři se stali mistry světa – mezi nimi i tehdy šestnáctiletý Bobby Fischer. Turnaj vyhrál Michail Tal před věčně druhým Keresem.

V šedesátých letech se odehrály dva prestižní super-turnaje známé jako Piatigorsky Cup. Soukromě organizované turnaje v USA vzbudily rozruch, protože se jich uprostřed studené války zúčastnili i sovětští hráči. Zejména druhý z těchto turnajů – z roku 1966 v Santa Monice – měl vynikající obsazení. Vyhrál Boris Spasskij před Fischerem, Larsenem, Petrosjanem, Portischem, Reshevským a čtyřmi dalšími. Super-turnaj se vším všudy, ani politické pozadí nechybělo.

Pokud jde o nejlepší individuální výkony na super-turnajích, tak je třeba zmínit výkon Anatolije Karpova v Linares 1994. Turnaj v Linares v té době každoročně lákal téměř kompletní světovou špičku a do tohoto seznamu bychom mohli vybrat s klidným svědomím skoro každý ročník v devadesátých letech a z přelomu tisíciletí. Ale to, co se povedlo bývalému mistru světa v tomto ročníku, se zmínit musí. Podle obsazení to byl jeden z nejsilnějších turnajů historie. Sám Kasparov před turnajem vyhlásil, že vítěz se může považovat za turnajového mistra světa. Jeho velký rival Karpov nejen že vyhrál, ale vyhrál se skóre 11/13! Tento fenomenální výsledek je dodnes jedním z nejlepších, jakých kdy kdo dosáhl. Kasparov mnohokrát vyhrál Linares a také jeho velmi silné ročníky, ale výkon Karpova z roku 1994 se vymyká všemu.

21. století

V tomto století se podruhé a zatím naposled stalo, že o titulu mistra světa se rozhodovalo v super-turnaji. V roce 2007 se takhle o titul utkali Kramnik, Anand, Svidler, Morozevič, Lékó, Gelfand, Aronian a Griščuk. Mistrovství světa 2007 po čtrnácti kolech vyhrál Anand.

Nejlepší jednorázový výkon na super-turnaji v tomto století přišel na Sinquefield Cupu v Saint Louis 2014. Turnaj hrálo šest hráčů každý s každým dvakrát, z nichž všichni byli v první světové desítce. Byl to tedy téměř nejsilnější možný turnaj světa. Magnus Carlsen se zúčastnil jako hlavní favorit a dominantní síla tehdejšího šachu. Turnaj ale zcela ovládl Fabiano Caruana, který začal sedmi výhrami v řadě a nakonec zapsal 8,5/10. Dodnes se jedná o číselně nejlepší výkon na jednom turnaji v celé široké historii této krásné hry. Ukazuje to, co se stane, když jednomu elitnímu hráči vše sedne a nemůže udělat nic špatně.

Od roku 2013 vrátila FIDE Turnaj kandidátů a znovu ustálila cyklus mistrovství světa. Nyní probíhá osmý ročník obnoveného turnaje. Kromě toho máme během roku několik dalších super-turnajů, které si nadále drží své místo v šachovém kalendáři i přes postupný nástup online šachu a rychlejších forem šachu. Klasické super-turnaje jsou pořád tady a doufejme, že to tak bude nadále.

Na závěr předkládám přehled všech turnajů, které jsem zmínil na předchozích řádcích:

Turnaj Vítěz

Londýn 1851 Adolf Anderssen

Baden-Baden 1870 Adolf Anderssen

Londýn 1883 Johannes Zukertort

Hastings 1895 Harry Nelson Pillsbury

Petrohrad 1895-96 Emanuel Lasker

Petrohrad 1914 José-Raúl Capablanca

New York 1924 Emanuel Lakser

Nottingham 1936 Michail Botvinnik

AVRO 1938 Paul Keres

Mistrovství světa 1948 Michail Botvinnik

Turnaj kandidátů 1953 Vasilij Smyslov

Turnaj kandidátů 1959 Michail Tal

Santa Monica 1966 Boris Spasskij

Linares 1994 Anatolij Karpov

Mistrovství světa 2007 Višvanáthan Ánand

Saint Louis 2014 Fabiano Caruana

Závěrem: pokud bych měl označit největší super-turnaje v každém století: V devatenáctém bych zvolil Hastings 1895, ve dvacátém AVRO 1938 a v současném století je to zatím nejisté. Mám pocit, že největší super-turnaj tohoto století je ještě před námi.

Nyní nás všechny hlavně zajímá, jak dopadne současný super-turnaj – Turnaj kandidátů 2026.