Že mají lidé různé povahy a osobnostní rysy je všeobecně známý a vědecky uznávaný fakt. Ale dá se něco podobného říct i o šachistech?

Chess personality test

Kdo umíte aspoň minimálně anglicky, vřele doporučuji zkusit si krátký chess personality test dostupný zde: https://www.chesspersonality.com. Je to tak napůl vážně míněný test, kde odpovíte na pár otázek ohledně šachového stylu, prožívání proher a zeptají se vás co byste hráli v několika konkrétních postaveních. Potom vám to vyplivne, jaká jste šachová osobnost (z šestnácti možných), charakteristiku oné osobnosti a který slavný šachista s vámi tuto osobnost sdílí. Také vás to přiřadí na určitý stupeň na čtyřech škálách, které tuto osobnost tvoří: intuice – propočet, útočník – poziční hráč, klidný – emocionální a hravý – vážný.

Například já jsem se dozvěděl, že jsem Mastermind, což by se dalo nejlépe přeložit jako velký organizátor – jinými slovy někdo, kdo potřebuje mít věci pod kontrolou, zbytečně neriskuje a nemá příliš rád, když je na šachovnici překvapen. Podle výsledku jsem o něco více závislý na propočtu než na intuici, výrazně víc poziční než útočný, výrazně emocionální i vážný. S těmito výsledky celkem vzato souhlasím. Stejnou osobnost má navíc můj oblíbený hráč Fabi Caruana, takže to sedí o to víc.

Může způsob tréninku ovlivnit šachovou osobnost?

Přese všechno se ale jedná spíš o takovou zábavu než skutečně vědecký přístup. Je ale nepopiratelné, že různí hráči nejen, že hrají jinak, ale i jejich celkový přístup ke hře může být rozdílný. Někdo obětuje figuru intuitivně, jiný musí mít vše spočítané a někdo do toho třeba nejde, ani když si myslí, že to je oběť korektní, protože má strach. A někdo možnost obětovat ani nevidí, ale to není otázka osobnosti. 😊

Asi se shodneme, že různé šachové osobnosti existují, byť jich nemusí být zrovna šestnáct a nemusí být nazvány tak, jako na výše zmíněném webu. Velmi zajímavá otázka ovšem je, jestli za hotovou šachovou osobností stojí pouze to, co máme v sobě, anebo to může ovlivnit i způsob, jakým se šachy učíme. Ve vědeckých kruzích se tento spor nazývá nature vs nurture, tedy nakolik je naše osobnost výsledkem našich genů a nakolik prostředím, ve kterém jsme vyrůstali, lidí, které jsme potkali atd. Že vrozené predispozice hrají určitou roli je víceméně jasné, ale nepanuje shoda na tom, jak velkou roli hraje prostředí.

Uvedu konkrétní příklad na sobě a kamarádovi. Oba jsme měli období, kdy jsme hodně trénovali šachy, ale trénovali jsme je každý jinak. Mě osobně nikdy příliš nebavilo řešit taktické diagramy. Příliš mi to nešlo a frustrovalo mě to. Když jsem trénoval, dělal jsem je spíš z donucení; mnohem víc mě bavilo otevřít si knížku a přehrávat si partie s komentářem. Přečetl jsem celý Nimcovičův Můj systém, Biolkovu knihu o koncovkách a další literární šachová díla. Rád jsem také poslouchal šachové přednášky a tak dále. Dnes je ze mě hráč, který hraje spíše poziční šachy, nebojím se komplikací, ale zároveň je nutně nevyhledávám, nemám nic proti tomu hrát koncovku. Mé slabiny budou v oblasti hry pod časovým tlakem a taktického přehledu. Naproti tomu můj kamarád v životě neotevřel knihu, za to ale vyřešil nespočet diagramů a odehrál nespočet bleskovek. Dneska je to taktik a útočný hráč, který navíc hraje mnohem lépe než já pod časovým tlakem.

Zajímavá otázka zní: bylo by to tak, i kdybychom oba trénovali stejně? Je náš herní styl výsledkem naší vrozené povahy? Anebo hrajeme šachy tak jak je hrajeme v důsledku toho, jak jsme se je učili a jak jsme trénovali? Faktem je, že některé věci vrozené jsou, protože se promítají nejen v šachu, ale i v našich životech. Já jsem například obecně trpělivější a mám mnohem menší problémy s koncentrací, což se projevuje v životě i v šachu – zejména u vážných partií. Rozdíl v taktickém vidění a strategickém cítění by se ale klidně dal připsat způsobu, jak jsme každý trénovali.

A co si o tom myslíte vy? Podělte se o svůj názor v komentářích.