Sportovní genialita má svá specifika. Také ve sportu velkou měrou rozhoduje veřejné mínění fanoušků o tom, koho vnímají jako geniálního sportovce. Přidružuje se však druhé kritérium ve formě sportovních výsledků. Prostě hráč, který nepodává extrémní výkony, nemůže si dělat nárok na označení geniální. Góly, body, branky, sekundy a metry jsou statistická fakta, která buď hovoří ve váš prospěch nebo ne. Nicméně ani tato pevná data nejsou zárukou, pokud si hráč nenakloní fanoušky.

Bývalého reprezentanta národního fotbalového týmu Jana Kollera by pravděpodobně mezi geniální fotbalisty zařadil jen málokterý fanoušek. A přitom je Jan Koller držitelem celé řady působivých statistik, které hovoří o jeho kariéře. Nejvýraznější je ale jeho působení v národním týmu, za který dokázal vstřelit neuvěřitelných 55 gólů. Pro srovnání druhý nejúspěšnější střelec Milan Baroš má na kontě 41 gólů a na třetím místě je Antonín Puč, který reprezentoval v letech 1926 až 39, s počtem 35 branek. Přesto se Koller během své kariéry stával terčem časté kritiky. Bylo mu vyčítáno, že neumí hrát, že na hřišti působí toporně. Svým způsobem měli kritici pravdu, i když je to spíše usvědčuje z nedostatečné erudovanosti. Koller na hřišti opravdu nepředváděl nijak oslnivou hru, plnou taktických fíglů a kliček. Důvod je prostý, 202 cm vysoký a skoro 110 kg vážící Koller prostě nemohl na hřišti předvádět takové originální kreace jako jiní. Jeho předností byla výška, nikoli technická dokonalost. A skvěle dokázal své tělesné atributy využít, postavit se před bránu a čekat na vhodný okamžik. Vedle tyčícího se Kollera si obránci moc vyskakovat nemohli. 

To, že výsledky a výsledný dojem nejdou vždy ruku v ruce, dobře známe z šachové hry. Šachy jsou hra logická, ale to, co nás na hře fascinuje nejvíce není přísná racionalita, ale divoká a nezkrotná fantazie šachových kombinací. Když vyhrajete turnaj, ve kterém sedm svých soupeřů udoláte v technicky obtížné koncovce, váš výkon fanoušek ocení, ale nenadchne. Zkuste ale stejný turnaj vyhrát tím, že soupeře zničíte bouřlivými oběťmi a zakončíte mohutným útokem. 

Samozřejmě sportovní výsledky se velkou měrou podílí na respektu a uznání, kterých hráči požívají, ale také se hraje o srdce fanoušků. Nekompromisní přístup na šachovnici je atraktivnější než střízlivá politika, třebaže ne vždy nese body. Útoční hráči, kteří zakládají hru na taktice, to mají v soutěži o obdiv diváků snazší než vyznavači poziční strategie. I když nutno říci, že na dnešní vrcholové úrovni už dávno neplatí tak striktní rozlišení mezi pozičními a útočnými hráči, jako tomu bylo v minulosti.

Pojďme si představit dva mistry světa, kteří se od sebe liší jako oheň a voda, Tigrana Petrosjana a Michaila Tala. 

9. mistr světa Tigran Petrosjan byl neuvěřitelně silný a pragmaticky založený hráč. Škodolibě se o něm říkalo, že na šachovnici vidí 64 slabých polí, proto si vydobyl přízvisko „Železný Tigran“. Méně se už ví, že Petrosjan vlastnil mohutný taktický potenciál a ve své době platil za jednoho z nejsilnějších hráčů v bleskových partiích, stejně jako svého času Capablanca a později Karpov. Bohužel Petrosjan nehrál ani na krásu, ani na body. Ve většině turnajů, kterých se zúčastnil, byl remízovým králem. Ani jako mistr světa na turnajích nedominoval. Remízu považoval za uspokojivý výsledek, a protože při jeho reputaci a praktické síle měl málokdo chuť testovat jeho obrané schopnosti, drtivá většina jeho partií skončila smírně. Byl natolik neprůstřelný, že každá jeho prohra se stala senzací. Jen tu a tam se stalo, že zapomněl na svou pověstnou opatrnost, a to byl pak na šachovnici k nezastavení. Kdo ví, možná že kvůli tomu, jak hluboce rozuměl pozici, pro něho bylo těžké pouštět se do dobrodružství, když on sám dobře viděl, jak jsou riskantní. Jeho partie měly sice hloubku, ale pro běžného fanouška to byla spíše propast. Měl obdivuhodnou schopnost pracovat s dlouhodobými pozičními faktory, o kterých soupeři ani nevěděli, že na šachovnici jsou, a úžasný cit pro harmonii figur. Jeho korunní disciplínou byla profylaxe. Od zárodku zamezit jakýmkoliv útočným možnostem soupeře. Bohužel on sám jako by postrádal větší ambice, proto jsou jeho turnajové výsledky skvělé, ale ve srovnání s jinými mistry světa přece jen poněkud skromné. Pochybuji, že by se v žebříčku géniů sestavených podle preferencí šachových fandů umístil Tigran Petrosjan příliš vysoko.

Petrosjanova cesta na šachový Olymp byla pomalá ale systematická. Krok za krokem se zlepšoval a sílil. To Tal se s nějakými krůčky vůbec nezdržoval. A to jak v osobní, tak v šachové rovině. Číst uměl ve třech letech, v pěti dokázal zpaměti násobit trojmístná čísla a v patnácti nastoupil na univerzitu. Tedy génius se vším všudy. Svůj debut si odbyl na přeboru SSSR (1955/56), v té době bezkonkurenčně nejsilnějším turnaji na světě, kde skončil na lichotivém 5. místě. Pak už to šlo ráz na ráz. V dalším přeboru v roce 1957 už vyhrál, a v roce 1958 jakbysmet. Ve stejném roce uhrál na své první šachové olympiádě úchvatných 13,5 z 15! Následovala výhra v Turnaji kandidátů v roce 1959 a v roce 1960 pokořil samotného Michaila Botvinnika a stal se 8. mistrem světa. 

Aureolu geniality Michaila Tala však netvořily výsledky, jakkoli ohromující, ale styl jeho hry. Útočný a agresivní, ochoten vždy a za všech okolností obětovat jednu nebo více figur. Odvaha, nebo spíše neodolatelné nutkání neustále se vrhat na šachovnici do dobrodružství. Hrát s Talem znamenalo vydržet neutuchající bouři. Tal málokdy hrál korektně, nepočítal varianty, podíval se na šachovnici a intuitivně vycítil, že v pozici je kombinace. Jeho strategie byla prostá a filozofie jasná, mít na šachovnici co největší chaos. Potřeboval, aby jeho figury žily, správnost či korektnost variant byla podružná. Své soupeře vystavoval takovému tlaku a zničující energii, že podléhali jeden po druhém. Že byl často prohraný, se dalo zjistit jen v následující analýze. A mnohdy ani to ne, protože chaos, který Tal na šachovnici vytvářel byl v dobách, která neznala počítačové motory, pro lidský mozek neuchopitelný. 

Pokud mají géniové něco společného tak to, že pro ně neplatí běžná pravidla. Vytvářejí si vlastní. Nechtějí se nechat omezovat aktuálními hranicemi znalostí, překračují je, a tak rozšiřují lidské poznání. Jsou to vizionáři, nespoutaní konvencemi a zvyklostmi. Tak by se dala vystihnout i cesta Michaila Tala na šachový trůn. V dobách přísných principů šachové logiky, které do šachu přinesl Botvinnik, vnesl Tal do hry prvek, který ostatní velmistry šokoval. Tal překračoval nepřekročitelné a boural dogmata. Ve schopnosti oceňovat otevřené dynamické pozice neměl v době své největší slávy sobě rovného. 

Přesto se jedná o mistra světa, který na šachovém trůnu strávil nejkratší dobu. V odvetném zápase byl Botvinnik lépe připraven. Pochopil, že se nemůže vyhýbat komplikacím, pokud to pozice vyžaduje. Tím se mu podařilo Talovo kouzlo narušit. I po ztrátě titulu vykazoval Tal vysokou úroveň hry, ale už to nebyl ten bývalý Tal. Ubral ze své agresivity a více se v jeho hře začaly objevovat klasické prvky poziční hry. Přidaly se zdravotní komplikace a ne úplně ideální životní styl. Jméno Michaila Tala však navždy zůstane synonymem pro šachového génia.

Konec první části.