Jednou za čas se ve veřejném prostoru setkám s napůl žertem pronesenou poznámkou, že šachy jsou rasistická hra, protože bílí mají výhodu prvního tahu. Pojďme na chvilku tuto domněnku vzít vážně a podívat se do historie ale i současnosti a zkusit to potvrdit či vyvrátit.

Výhoda prvního tahu

Nuže, jak to tedy bylo s tím prvním tahem? Dohodli se američtí otrokáři a majitelé plantáží v osmnáctém století, že přece ve vznešené královské hře musí zahajovat bílý jakožto symbol té lepší a čistší rasy? Jsou snad šachy poskvrněny takovýmto zásahem imperialistů a kolonialistů?

Všechny zdroje a vědění o šachové historii nasvědčují, že tak tomu nebylo. Dokonce možná budete překvapeni, jak mladé toto pravidlo je. Jedná se o jedno z nejmladších základních šachových pravidel, které bylo všeobecně přijato pouhých pár let před zavedením šachových hodin. V pradávné šachové historii byla šachovnice rozdělena pouze na řady a sloupce ale jednobarevně. Barvy měly pouze figury a začínat mohl bílý i černý. Sama deska dostala barevné rozdělení během středověku.

Když si dnes procházíme materiály největšího hráče osmnáctého století Philidora, tak v partiích začíná vždy bílý. Nenechme se ale klamat, tyto materiály jsou upravené tak, aby odpovídaly našim dnešním konvencím. V originálech mohla i tehdy začínat kterákoli barva a dochovaly se partie od Philidora, kde začínal černý.

První polovině devatenáctého století z šachového hlediska dominovaly zápasy Labourdonnaise a McDonnella. Druhý jmenovaný měl podle dobových pramenů hrát vždy s černými figurami, ale výhoda prvního tahu se střídala.

Když Anderssen sehrál slavnou Nesmrtelnou partii v roce 1851, podle některých zdrojů měl údajně černé figury! A přitom dnes každý jen trochu znalý člověk šachové historie ví, že v partii táhl první a dnes si ji přehráváme tak, že má Anderssen bílé.

Druhá polovina devatenáctého století přinesla rozmach a postupnou profesionalizaci mezinárodního šachu, vznikaly také amatérské kluby a spolky a psaly se knihy. Bylo nutné sjednotit pravidla, aby se všechny zaznamenané partie mohly řídit jednotnou notací a aby bylo možné psát efektivně šachovou teorii. Šachoví historikové zasadili zavedení pravidla o prvním tahu pro bílého až do osmdesátých let devatenáctého století. Tedy do doby, kdy se začaly hrát oficiální zápasy o titul mistra světa (1886), dávno po tom co světové šachové scéně vládli hráči jako Staunton, Anderssen a samozřejmě Morphy. 

A důvod proč se zvolila právě bílá barva? Žádné zdroje toto neuvádí, ale je třeba si uvědomit, že to nebylo zavedeno nějakým jednorázovým prohlášením na šachovém kongresu. Byl to postupný dlouho trvající proces a trend, ke kterému se postupně přidávaly další a další turnaje, hráči a tak dále. A to zejména v Evropě, která byla hlavním šachovým kolbištěm a kde rozhodně útlak černochů či jiných menšin nebyl v té době takovým tématem jako v USA.

Osobně si myslím, že zkrátka bylo nutné vybrat jednu či druhou stranu a výběr nemá s barvou pleti nic společného. Bílá je spíš obecně pozitivnější a možná vznešenější barva, kdežto černá je v naší evropské kultuře spojována se smrtí. Tyto faktory mohly přispět k tomu, proč se to nakonec ustálilo na tom, že hru zahajuje bílý. Konec konců, figury nemusí být jen bílé a černé. Můžou mít různé barvy a je běžnou praxí, že v takovém případě hru zahajuje světlejší z nich.

Proč není ve světové špičce žádný černý šachista?

Je nepopiratelným faktem, že ve vrcholovém šachu černocha nenajdeme. Přitom rozhodně neplatí, že by to byla jen hra bělochů – ve špičce najdeme Indy, Číňany, Hispánce, Turky, na koho si jen vzpomenete. Jak si to vysvětlit?

Z historického hlediska je to proto, že šachy již od začátku středověku nejvíce kvetly v Evropě. Jsou součástí evropské kultury, kdežto například v africké kultuře se nevyskytují. To souvisí i s bohatstvím a vzdělaností. Lidé mají čas na deskové hry, když uspokojí základní lidské potřeby a případně dosáhnou na vzdělání. Evropané a později Američané (ale ne černí otroci) se po několik století řadili mezi nejbohatší národy na Zemi. Tento argument obstojí navzdory tomu, že dnes ve špičce najdeme mnoho Asiatů. Proporčně k jejich zastoupení v celkové světové populaci je totiž bílých lidí mezi elitními šachisty pořád několikanásobně více, než by to bylo proporčně. Indie a Čína mají dohromady více než třetinu světové populace – jejich zastoupení ve světovém elitním šachu tomu rozhodně neodpovídá. Čína jako jeden z nejbohatších národů dnešního světa si může dovolit do šachu investovat. V Africe je to o mnoho těžší. Číňané navíc sousedí s Ruskem a sousedili dlouhé roky se SSSR. Sověti především byli posedlí šachem a měli dokonce národní šachový program – chtěli za každou cenu porazit kapitalismus Západu na šedesáti čtyřech polích a dokázat tak svou intelektuální nadřazenost. Něco z této šachové kultury samozřejmě muselo na Čínu během let působit, naproti tomu Afrika byla a je v tomto směru odtržená.

Co se týče Afroameričanů v USA, jejich malé zastoupení je zásluhou toho, že jejich komunita se historicky o šachy nezajímala, neboť tato hra má, a to si přiznejme, lehký nádech elitářství. A elita byla v USA po staletí – pouze bílá.

Někdy ale stačí jiskra a vše je během pár desetiletí jinak. Jediná inspirace, aby se vše otočilo. Indie je typický příklad. Šachy v ní před mnoha staletími vznikly, ale pak tam zcela upadly. Na konci osmdesátých let minulého století se podařilo prvnímu Indovi v historii získat titul velmistra. Tento mladík se postupně dokázal vypracovat až na mistra světa a jednu z největších legend historie. Dnes má Indie přes šedesát velmistrů, dalšího mistra světa, tři hráče v současné top 10 a několik dalších v širší špičce. Indická veřejnost dnes šachy pochopitelně hltá a po kriketu snad v této zemi není oblíbenější sport.

Možná je otázka času, než se něco podobného stane i v Africe či černošské komunitě v USA. Možná, že jedna jiskra bude stačit na to, aby probudila jejich celosvětovou šachovou mánii. Bylo by načase.

Závěrem bych rád ujistil všechny pochybovače a vtipálky: Ne, šachová hra rasistická není.