V tomto článku půjdu tak říkajíc proti proudu, ale myslím si, že člověk musí hájit stanoviska, o jejichž správnosti je hluboce přesvědčen, i když to znamená vzepřít se trendu. Žijeme v době, kdy všichni všude spěchají, jsou netrpěliví, chtějí všechno rychle a hned. To nemusí být samo o sobě problémem, ale bohužel tento trend hrozí pohltit i věci, které by měly zůstat zachovány.

V šachu se v posledních několika letech roztrhl pytel s novými turnaji pro světovou špičku hranými rapid tempem nebo bleskovým tempem. Trend byl jasný již před pandemií, ale právě vynucený přesun do online prostředí ho ještě více podpořil. A já si myslím, že to je velmi dobře. Je důležité, aby všechna tempa byla řádně zastoupena v šachovém kalendáři, je velmi správně, že máme samostatná mistrovsví světa pro rapid i blesk (každoročně jedna z nejvíce sledovaných šachových akcí), a je moc dobře, že se těchto turnajů zúčastňují přední světoví hráči. V šachové historii je takto velká pozornost a váha věnována rychlejším tempům skutečně až nyní, ve dvacátém prvním století. Ještě když spolu válčili Karpov s Kasparovem, tak se hrály turnaje prakticky pouze klasickým tempem a bleskovky byly brány jen jako zábava.

Potud tedy souhlasím a jsem rád, že se posouváme dopředu. Poslední dobou na mě ovšem ze všech stran začínají vystrkovat růžky názory, že klasický šach je zastaralý, nemoderní, a je otázkou šachu, kdy ho rychlejší tempa plně nahradí. Možná si vzpomenete na interview Magnuse Carlsena z loňského Světového poháru, který nakonec vyhrál, ve kterém se vyznal z naprosté nechutě hrát klasický šach. Označil ho za stresující a nudný. Kvůli podobným důvodům se vzdal titulu mistra světa a je nejhlasitějším podporovatelem krácení časových kontrol. Na Sinquefield Cupu jsem viděl interview s hvězdným Aronianem, ve kterém vyjádřil názor, že ačkoliv na amatérské úrovni má klasický šach ještě hodně co nabídnout, na vrcholové úrovni je už tak obtížné dosáhnout nějaké výhody, že je otázkou času, než se klasický šach začne hrát pouze ve Fischerově variantě. Nedávno jsem sledoval nový díl podcastu Fabiho Caruany, ve kterém byl hostem další hvězdný hráč Vachier-Lagrave. Ten je přesvědčen o tom, že klasický šach dřív nebo později zanikne úplně.

A nejsou to jen světoví hráči. I v mém nejbližším okolí mám lidi, které podle jejich slov klasický šach nebaví, protože je pomalý a stresující. A co víc, pro většinu takových je i rapid moc dlouhý, bleskovku snesou sem tam a úplně nejlepší je bullet. To je ten pravý šach, cokoliv pomalejšího je nuda. Já bych tedy žádný bullet v životě nehrál, ale nabízí se otázka, jestli tyto lidi vůbec baví šachy jako takové. Protože v bulletu nejde tolik o šachové umění, jako o rychlost a čistý adrenalin. Člověk neocení krásu kombinace, komplexnost koncovky, sílu volného pěšce, nezváží strategické následky svých klíčových rozhodnutí, protože na to prostě nemá čas. Je to jen o tom hrát rychle a pokud možno tak, abychom nic neztratili. Je to velmi povrchní, užíváme si takto jen malou část šachu, nejsme ale schopni jít víc do hloubky a užívat si je komplexně.

Co se týče toho, že klasický šach je stresující: stres cítíme proto, že nám na výsledku záleží. Je to něco, do čeho vkládáme značné úsilí a kvůli čemu trénujeme. Přirozeně tedy cítíme nervozitu, když máme klíčovou pozici partie a musíme učinit rozhodnutí. Ale o tom to přece je. Já osobně hraju šachy právě pro tyto momenty: klíčová pozice v partii klasického šachu, časová tíseň, tlukot srdce, nervozita, adrenalin, rozklepané ruce, hukot v uších… euforie a úleva, když se to povede, smutek a zklamání, když prohraju vyhranou partii. Těmto emocím se žádná bleskovka nemůže rovnat, protože kvůli ní netrénuju, je brána jako zábava a odreagování, odehrává se v časové tísni prakticky celá, a v žádném případě do ní člověk nevkládá tolik ze sebe samého, tolik úsilí, nadějí, energie, času, tolik ze své vlastní osobnosti a duše, jako do partie klasického šachu.

Dokonce nejen v roli hráče, ale i v roli diváka mě klasický šach baví nejvíce. Dívat se na turnaj světové špičky hraný dlouhým tempem s komentářem silného velmistra je fascinující. Jistě, časově náročné, ale když se naladíte na tu vlnu, tak si ty partie s komentářem vychutnáte. A kdo ví, možná právě sledujete šachovou historii. Ta se totiž psala pomocí klasického šachu. Nebo znáte snad nějakou bleskovku, kterou hráli Steinitz, Aljechin, Fischer, Kasparov?

Klasický šach je nejvyšší a nejčistší forma královské hry. Pokud přestaneme hrát klasický šach, přijdeme o tuto královnu všech her v její nejkrásnější podobě – budeme ji vnímat pouze povrchně, jako svrchní slupku neobyčejně chutného ovoce, ale pod tu slupku se nikdy nedostaneme. Ano, jsem z těch, kteří považují šachy nejen za hru či sport, ale taky za umění. A proto si myslím, že se nesmíme vzdát klasického šachu.

Jedním dechem ovšem dodávám, že klasický šach nemusí trvat osm hodin, ani na té nejvyšší úrovni. Rekordní šestá partie zápasu Carlsen vs Nepomniachtchi z roku 2021 je ukázkou toho, co už je moc. Podle mého názoru by partie klasického šachu neměla významně překročit pět hodin, nebo pouze výjimečně. Za naprosto optimální považuji naše tempo 90 minut na 40 tahů, + 30 minut do konce partie, + 30 sekund za každý provedený tah. Partie většinou pět hodin nepřekročí.

Závěrem: Nenechme si vzít klasický šach. Zachovejme královskou hru v její nejčistší podobě. Nelitujme času stráveného hraním klasického šachu, neboť se zabýváme činností vznešenou a prastarou, hrajeme královnu všech her tak, jak jistě bohyně Caissa zamýšlela, abychom ji hráli.