Oficiální titul mistra světa v šachu existuje od roku 1886, kdy v zápase hraném ve třech amerických městech porazil Steinitz Zukertorta a stal se prvním oficiálním nositelem tohoto titulu. Od té doby existuje tradice, že mistr světa obhajuje tento svůj titul v zápasech proti vyzyvatelům. Definitivní punc formálnosti dostal tento titul ve 20. letech minulého století zrodem FIDE, která si jej vzala pod svá křídla.

Během historie známe situace, kdy mistr světa z různých důvodů neobhajoval svůj titul. Pojďme si je stručně připomenout. Před vznikem FIDE bylo tradicí, že mistr světa si sám zvolil svého soupeře z řad hráčů světové špičky a ten pak musel na zápas sehnat finance. Mnoho zápasů se tehdy neuskutečnilo jen z důvodu, že na zápas se prostě nenašly peníze. Zápasům také nepřály obě světové války v letech 1914-1918 a 1939-1945. Tak bylo možné, že třeba Němec Lasker okupoval šachový trůn neuvěřitelných 27 let. Svůj titul samozřejmě několikrát obhájil, ale ne tolikrát, kolikrát bychom si mohli při pohledu na tu neskutečnou dobu myslet.

Potom samozřejmě nastala v historii šachu ojedinělá situace, kdy Aljechin roku 1946 zemřel během příprav na obhajobu titulu; tato nenadálá situace se vyřešila uspořádáním turnaje, ve kterém hráli největší světoví hráči té doby a vítěz Botvinnik se stal mistrem světa, čímž se stal prvním z dlouhé řady poválečných mistrů světa ze SSSR.

Další velmi známou epizodou v šachových dějinách je neuskutečněný zápas roku 1975, kdy Bobby Fischer odmítl obhajovat titul proti Karpovovi. Fischer ztratil titul bez boje a již nikdy se do šachového dění znovu nezapojil, jediná výjimka byl odvetný zápas proti Spasskému roku 1992. Fischer oficiálně nenastoupil proti Karpovovi, protože organizátoři a FIDE nebyli ochotni přistoupit na jeho podmínky.

Nakonec se zmíním i o zápase mezi Kasparovem a Shortem z roku 1993, kdy se oba protagonisté odpoutali od FIDE a založili vlastní konkurenční šachovou asociaci. FIDE uspořádala svůj vlastní zápas o mistra světa a následující dekádu a něco měly šachy dva mistry světa. Tuto situaci bychom mohli trefně přirovnat k papežskému schizmatu ve 14. a 15. století. Pak někoho inteligentního napadlo uspořádat sjednocovací zápas mezi tehdejšími mistry světa Kramnikem a Topalovem, jehož vítěz (Kramnik) byl prohlášen jediným a nezpochybnitelným mistrem světa v šachu.

Poslední instance v tomto výpočtu se odehrála letos. Magnus Carlsen, světová jednička od roku 2010, mistr světa od roku 2013, hegemon šachové scény poslední dekády a jeden z největších šachistů všech dob, se rozhodl neobhajovat titul mistra světa. Toto rozhodnutí nepřišlo jako blesk z čistého nebe, naopak Carlsen svou neúčast v dalším zápase připouštěl už dřív, většina lidí si ale myslela, že nakonec hrát bude. Ale opak je pravdou.

Carlsen končí, protože mu nevyhovuje podle jeho slov zastaralý formát mistrovství světa a nedělá mu radost trávit měsíce přípravou a následně hrát těžký a dlouhý zápas. Vrcholový šach je už dnes ve fázi, kdy bez dlouhé a důkladné přípravy nemá hráč v podobném zápase reálnou šanci uspět. Carlsena daleko více přitahuje turnajový šach a také aspoň trochu kratší časové kontroly. V zápase Carlsen – Nepomniachtchi jsme mohli vidět nejdelší partii v historii mistrovství světa, kterou oba borci hráli snad osm hodin. To, že časová kontrola umožňuje tak dlouhé trvání partie, je bezpochyby jedna z věcí, které exmistru světa vadí. Podle svých slov nesouhlasí ani s tím, aby byl stávající mistr světa do zápasu automaticky nasazován.

Zkrátka, Carlsen není typ člověka, který by se vyžíval v dodržování tradic a chce jít naopak s dobou. Zároveň je to člověk, který se nebojí jít proti proudu a stát si za svým názorem, iniciovat změny a být u zrodu moderního šachu. Změny, které prosazuje, by na první pohled výrazně ztížily mistru světa obhajobu titulu; slouží mu tedy ke cti, že mu na šachové hře a její propagaci záleží více než na titulu mistra světa. O tom, že mu na titulu vlastně tolik nezáleží, jsme se právě mohli přesvědčit.

Co znamená jeho rozhodnutí pro šachy?

Srovnání s Fischerem zde dost pokulhává; slavný Američan totiž nejen že neobhajoval titul, ale úplně se stáhl z šachového světa. Je tedy logické, že s tímto krokem musí přijít ztráta titulu. Carlsen ale v žádném případě nekončí, je stejně tak aktivním hráčem jako byl před pěti či deseti lety, stále platí za nejlepšího na světě, a ještě zřejmě nějakou dobu bude. Ale nemá již zájem hrát o nejvyšší titul. Pamatuji si vyjádření předního šachového komentátora a silného velmistra Seirawana, který řekl, že zápas o titul je královský klenot šachového světa. Když nejsilnější hráč na světě nemá o tento titul zájem, pak to nevyhnutelně znamená, že šachy jsou ve vážné krizi. Nebo ne?

Šachy jsou jedno z nejstarších sportovních odvětví na světě a jako takové se přirozeně zuby nehty drží svých tradic. Přes 130 let stará tradice zápasů o titul není něco, co se dá prostě hodit za hlavu a začít věci dělat jinak. Aktuální vývoj ovšem, tak jak to vidím já, staví na misky vah sílu tradic a historie proti nutnosti reformace šachové hry s cílem vyhovět nárokům rychlejší doby a zalíbit se více lidem z nastupujících generací. Je to vývoj zcela logický. V době bez internetu, youtube a smartphonů asi nebylo tak těžké si představit, že by někdo sledoval třeba sedmihodinovou šachovou partii. Dnes, když má zábavní průmysl v sobě tolik konkurence, je naivní si myslet, že sedmihodinový maraton přiláká nové diváky a hráče ke královské hře. Také ve světě, který se snaží o rovnost všech a o stejné šance pro všechny, asi dřív nebo později musí dojít k tomu, že mistr světa pozbyde své výhody nasazení až do finálního zápasu, a bude si to muset oddřít od píky. Dnešní svět už není světem Steinitze či Aljechina, není ani světem Fischera a Kasparova, dnešní svět je úplně jiný. Možná mají šachy štěstí, že mají přední osobnost, která reprezentuje právě tu druhou liberálnější stranu na misce vah, ale zároveň má respekt a úctu k legendám svého odvětví a k jeho historii.

Dle mého šachy stojí na křižovatce. Stát se můžou dvě věci. První je, že se nestane vůbec nic, každý bude nadále vědět, že nejlepší je Magnus, který bude dál vyhrávat jeden turnaj za druhým, a k žádným výrazným změnám nedojde. Druhá je, že Magnusovo vzdání se titulu povede v horizontu několika let k rozsáhlým změnám v systému vrcholového šachu. Zdali to budou změny smysluplné a správné, v to můžeme pouze doufat. Já osobně jsem v srdci ve většině věcí spíše konzervativního než liberálního charakteru – i v šachu. I já ale ač nerad vidím, že nějaká změna asi nastat musí. Carlsenovo rozhodnutí vnímám jako facku do tváře FIDE, jako by říkal: „Já jsem nejlepší, ale ve vašem systému mi nestojí za to hrát. Buď ho změňte k obrazu 21. století, nebo si to hrajte beze mě.“ Co se nakonec stane je otázkou, na kterou nám pouze čas dá odpověď; můj osobní tip je, že během 5-10 let dojde k určité proměně systému mistrovství světa. Jak velká tato proměna bude nemám vůbec odvahu tipovat, ale nevylučoval bych ani, že ke svému konci dospěje ona tradice zápasů mezi obhájcem titulu a vyzyvatelem.