Největší šachové rivality historie: Tarrasch vs Nimcovič

Šachové dějiny jsou plné výjimečných hráčů a osobností, zápasů, které tvořily historii, kontroverzí, které více či méně změnily směr jejich vývoje. Jako v každém sportu, i v šachu se formovaly rivality mezi hráči, jejichž soupeření se stalo kořením šachového světa a magnetem zájmu šachové veřejnosti. Šlo o rivality, které vznikly díky častým a vyrovnaným konfrontacím za šachovnicí, osobním antipatiím a sporům, či dokonce ideovým nesouladům ohledně podstaty šachové strategie. V této sérii článků vám představím deset největších šachových rivalit v dějinách.

2. místo: Tarrasch vs Nimcovič

Tato dvojice hráčů je v našem seriálu výjimečná tím, že spolu neodehráli zápas o titul mistra světa a ani jeden z nich na nejvyšší titul nikdy nedosáhl. Jejich rivalita však přesto ovlivnila šachovou historii a teorii jako málokterá jiná. Byla to rivalita dvou odlišných osobností, stylů a šachových teorií. Ti dva byli zapřisáhlí nepřátelé a jeden druhému nemohli přijít na jméno od prvního setkání až do smrti. Z hlediska šachové historie je jejich rivalita velmi významná, protože představuje střet dvou škol šachové strategie: klasické školy, která navazovala na Steinitze, a nové hypermoderní školy, jejímiž hlavními představiteli byli kromě Nimcoviče třeba Réti, Grünfeld či Tartakower.

Tarrasch byl o celých čtyřiadvacet let starší než Nimcovič. Když se Nimcovič narodil, slavný Němec již vyhrával turnaje. K prvnímu setkání těchto dvou došlo roku 1904, kdy Tarraschovi bylo čtyřicet dva let, byl ještě stále na vrcholu sil a teprve ho čekal zápas o titul mistra světa proti Laskerovi. Nimcovič měl osmnáct let a nepatřil ještě zdaleka ke světové špičce. Sehráli spolu volnou partii, které přihlíželo několik diváků. Mistr Tarrasch, proslulý svým rázným vystupováním, prohlásil: „Ještě nikdy jsem po deseti tazích neměl takto vyhranou pozici.“ Tato poznámka hrdého Nimcoviče popudila. Tarrasch stál v partii skutečně lépe, ale k výhře bylo stále daleko. Nimcovič místo slovní odpovědi odpověděl na šachovnici a partii dokázal remizovat. Šachisté jsou tvorové s výbornou pamětí, své partie a soupeře si pamatují, a i tuto drobnou příhodu si oba zapamatovali a stala se základním kamenem jejich celoživotního nepřátelství.

Nimcovič pronikl do světové špičky zhruba o patnáct let později – po první světové válce. Spolu s dalšími členy mladé generace šachistů se stal propagátorem nových šachových myšlenek, které dnes známe pod pojmem hypermodernismus.

V dnešní době počítačového šachu, kdy už víme, že se dá hrát „skoro všechno“, může být obtížné si představit, že dřív se různá období šachového vývoje podobně jako třeba umělecké styly nazývaly různými -ismy. Devatenácté století bylo obdobím šachového romantismu, gambitů, obětí, nekorektních i korektních kombinací. Steinitz se stal zakladatelem klasické školy a poziční hry obecně. Tarrasch se pak stal jeho hlavním následovníkem a Steinitzovy teorie vylepšil. Klasická škola věřila v nutnost obsazení centra pěšci, dosažení výhodného postavení a přípravy útoku před samotným útokem, a v sílu dvojice střelců v každé pozici. Obrana již nebyla sprostým slovem a provedena obratně měla stejnou sílu jako útok.

Hypermodernismus odmítal nutnost pěšcového obsazení centra, ale spokojil se s jeho kontrolou pomocí figur. Nimcovič si na rozdíl od Tarrasche liboval v uzavřených pozicích, kde cílem manévrů nebyl konečný útok na krále, ale například hra proti slabině. Odmítal, že dvojice střelců je v každé pozici výhodou a nejednou se rozhodl odevzdat střelce za soupeřova jezdce a jeho dvojici střelců omezit, což byl koncept klasické škole neznámý. A podobných rozdílů bychom našli hodně.

Nimcovičova hra byla kreativní a na první pohled iracionální. Jeho koncept profylaxe byl dlouho nepochopen. Nimcovičova hra i jeho teorie jako celek si vysloužily ostrou kritiku Tarrasche, který jeho styl označoval za bizarní a neestetický. Nimcovič zase mluvil o slavném Němci jako o průměrném dogmatickém člověku, který neuměl přijmout nové myšlenky. Jejich první setkání z roku 1904 ani jeden nezapomněl a když se začali pravidelněji potkávat na turnajích, jejich vzájemná nevraživost rostla. Jejich osobnosti byly zřejmě zcela nekompatibilní a jejich pohled na šachy nemohl být rozdílnější. Rivalita dvou mužů tak reprezentovala rivalitu dvou šachových škol a teorií. Byla to rivalita mezi starou a mladou generací, mezi zaběhlým dogmatismem a revoluční kreativitou. Nimcovič a Tarrasch byli oba velmi plodnými šachovými autory a velmi často psali o sobě navzájem. V podstatě se dá říct, že se pod zástěrkou šachové terminologie roky hádali přes noviny.

Když Nimcovič prorazil mezi elitu, tak Tarrasch byl již na konci kariéry a na ústupu ze slávy. Hlavně proto je jejich vzájemné skóre 5:2 (=5) pro Nimcoviče. Jejich rivalita však dalece přesahovala jejich souboje na šachovnici. Byla to rivalita idejí a rivalita dvou silných osobností.

Zdroje:

https://www.chess.com/players/siegbert-tarrasch

https://www.chess.com/blog/SamCopeland/tarrasch-settles-a-grudge-best-of-the-1910s-nimzowitsch-vs-tarrasch-1914

https://www.chess.com/article/view/the-battle-of-opposites

https://www.thearticle.com/freudian-feud-tarrasch-versus-nimzowitsch