Tento článek bude mít dvě části; první bude polemikou na téma, na co vlastně potřebujeme titul mistra světa, druhá se bude zabývat ideálním počtem partií v zápase o tento titul.

Jak všichni víme, výkonnost šachistů je vyjádřena pomocí ratingu ELO (Arpade, děkujeme). Naproti tomu titul mistra světa si člověk musí vybojovat. Může tedy nastat situace kdy mistr světa a světová jednička (hráč s nejvyšším ELO ratingem) nejsou ta samá osoba. Dokonce se to stává poměrně často. Nabízí se srovnání s tenisem, jakožto s globálním individuálním sportem, kde také hráči objíždějí turnaje po celém světě, mají svůj žebříček a na konci roku je korunována světová jednička – hráč s nejvyšším počtem bodů. Další rok pak hráči své uhrané body obhajují. Tenis nemá žádný titul mistra světa ani mistrovství světa. Proč ho tedy mají mít šachy, když máme ELO?

Odpověď není jednoduchá, ale síla tradic zde asi hraje hlavní roli a osobně nevěřím, že by někdy došlo k úplnému zrušení tohoto titulu. Mistrovství světa začaly v době, kdy ještě neexistovalo ELO a v době jeho zavedení už měly takovou tradici, že nikoho ani ve snu nenapadlo je rušit. Zápas o titul mistra světa je podle známého šachového komentátora, autora a několikanásobného mistra Spojených Států Yassera Seirawana „korunovační klenot šachového světa“ (zdroj: https://en.chessbase.com/post/seirawan-radical-solution-wcc2016-new-york). Nelze než souhlasit; s tradicí sahající až ke Steinitzovi do roku 1886, zápas o titul šachového krále je prestižní záležitost, nejdůležitější událost v našem sportovním odvětví. Turnaj kandidátů a zápas o titul mistra světa jsou každoročně dvě nejsledovanější události v šachu, v podstatě jediné šachové události, o kterých se informuje v masových médiích. Chceme snad o tohle přijít? Věřím tomu, že když hráč vyhraje mistrovství světa, uvědomuje si, že je pokračovatelem tradice, kterou založili a ve které pokračovali Steinitz, Lasker, Capablanca, Aljechin, Botvinnik, Fischer, Karpov, Kasparov a další velikáni, na jejichž ramenou stojí moderní šachové dějiny. Kdo nevěří, ať si pustí reakci Dinga Lirena, v okamžiku, kdy se stal mistrem světa. Věřím tomu, že pro šachy je tento institut velmi důležitý a že přetrvá ať už v dnešní podobě, nebo v jiné. Konec konců, spoustu dalších sportů titul mistra světa má a je stejně prestižní jako v šachu.

Podle Seirawana je ovšem 12 partií (většina mých zdrojů je z doby před navýšením počtu partií na 14) je příliš málo. Kdysi se hrálo na 24 partií, což se v dnešní době zdá už příliš, střední cesta 18 partií by byla ideální.

Opačný názor má další známý komentátor šachových turnajů, Maurice Ashley, který říká, že silnější hráč dokáže svou převahu i ve 12 partiích. Dokazuje to historickými daty:

„Zatímco někteří mají strach, že kratší zápasy můžou vést k opatrné hře, data ukazují, že dlouhé zápasy mohou být pro změnu antiklimatické (rozhodnuté dopředu). Kasparov – Short (1993, hráno na 24 partií) byla demolice; po sedmé partii vedl Kasparov o čtyři body a někteří si přáli, aby Short radši hodil ručník do ringu a nepokračoval. Karpov – Timman (zápas o mistra světa FIDE) byl prakticky hotový po 16. partii, když Karpov vedl 6:1. … Pokud se podíváme na všechny zápasy o titul od éry Botvinnika (po 2.světové válce), zjistíme, že hráč, který vedl po 12. partii zápasu vždy nakonec titul získal (jediná výjimka, kterou jsem našel, je zápas Kramnik – Leko, 2003).“ (https://en.chessbase.com/post/maurice-ashley-yasser-seirawan-debate-world-championship-format)

Nakonec předkládá tabulku zatím všech zápasů hraných od zavedení aktuálního systému (poslední tři jsem přidal já sám):

Kramnik – Topalov 2006: Winner – Kramnik 2.5-1.5 in Rapid playoff after 3 wins, 3 losses (1 by forfeit).

Anand – Kramnik 2008: Winner – Anand in 11 games: 3 wins, 1 loss

Anand – Topalov 2010: Anand in 12 games: 3 wins, 2 losses

Anand – Gelfand 2012: Winner – Anand 2.5-1.5 in Rapid Playoff after 1 win, 1 loss

Carlsen – Anand 2013: Winner – Carlsen in 10 games: 3 wins, no losses

Carlsen – Anand 2014: Winner – Carlsen in 11 games: 3 wins, 1 loss

Carlsen – Karjakin 2016: Winner – Carlsen 3-1 in Rapid Playoff after 1 win, 1 loss.

Carlsen – Caruana 2018: Winner – Carlsen 3-0 in Rapid Playoff after 12 draws.

Carlsen – Nepomniachtchi 2021: Winner – Carlsen in 11 games: 4 wins, no losses (hráno už na 14 partií)

Ding – Nepomniachtchi 2023: Winner – Ding 2,5-1,5 in Rapid Playoff after 3 wins, 3 losses.

Ashley argumentuje, že větší polovina těchto zápasů měla aspoň čtyři partie, které skončily rozhodným výsledkem; to je celá třetina partií, což odpovídá procentuálním poměrům výher a remíz ve starších dlouhých zápasech. Tudíž nepřijímá argument, že kratší zápasy vedou k opatrné hře.

Je pravda, že toto napsal před zápasem Carlsen – Caruana, kde se událo 12 remíz, ale nemyslím si, že by se jeho názor změnil.

Každopádně jeho historická data jsou působivá, opomíjí ale zmínit dlouhé zápasy jako třeba Karpov – Kasparov, které byly napínavé až do poslední partie. Můj názor je, že ačkoliv 12 partií může být dostatek, jak naznačil Ashley, pravdu má také Seirawan. Přece, když je něčeho dostatek, tak to neznamená, že toho nemůže být více. 12 partií mi vskutku přijde málo a jsem rád, že došlo k navýšení na 14, dle mého je rozumné přemýšlet i o 16 či 18 partiích. Pro toto uvádí i Seirawan (https://en.chessbase.com/post/yasser-seirawan-a-radical-solution-redux-wcc-2016) jeden pádný logický argument: Pokud Turnaj kandidátů je druhou nejdůležitější akcí šachového kalendáře a je to turnaj o 14 kolech, neměla by být nejdůležitější akce šachového kalendáře logicky delší, náročnější? Vyzyvatel musí hrát 14 partií v „kvalifikačním“ turnaji, ale stačí mu jen 12 nebo dnes již rovněž 14 na té hlavní akci? Za mě je to nesmysl. 16 či 18 partií by byl ideál.

Nyní se dostávám k druhému problému současného systému mistrovství světa, a to mnohem většímu a složitějšímu. Opět musím souhlasit se Seirawanem, který vidí ten hlavní problém někde jinde než v počtu partií. Tím problémem je totiž tie-break.

A na to si musíte chvíli počkat.

Zdroje:

Yasser Seirawan: “A Radical Solution” (30.11.2016)

https://en.chessbase.com/post/seirawan-radical-solution-wcc2016-new-york

Yasser Seirawan: “A Radical Solution – Redux” (3.12.2016)

https://en.chessbase.com/post/yasser-seirawan-a-radical-solution-redux-wcc-2016

Maurice Ashley: “12 Games Are Enough!” (12.12.2016)

https://en.chessbase.com/post/maurice-ashley-yasser-seirawan-debate-world-championship-format