V tomto článku navazuji na předchozí článek o formátu mistrovství světa v klasickém šachu. Nyní se dostáváme k ožehavému tématu, co dělat v případě rovnosti bodů v zápase. Jako vždy jsou všechny citace přeloženy mnou jakožto studentem anglistiky.

Dovolte mi opět ocitovat Yassera Seirawana: „Dnes máme mistra světa v šachu (klasickém), mistra světa v rapid šachu a mistra světa v bleskovém šachu. Uznáváme tři různé a oddělené šachové disciplíny a udělujeme světový titul ve všech třech zvlášť podle jejich formátů a časové kontroly. … Vzhledem k tomu, že máme tři samostatné a odlišné tituly mistra světa, myslím si, že řešení nerozhodného klasického zápasu hraním rapidu a následně potenciálně bleskovek je krajně nežádoucí.“ (https://en.chessbase.com/post/seirawan-radical-solution-wcc2016-new-york). Je to tak – opravdu chceme, aby byl titul klasického mistra světa rozhodnut v bleskovce? Jistě nejsem jediný, komu toto připadá zcela nevhodné.

Nebyl by to až takový problém, kdyby k tie-breaku došlo jednou za 20 let, ale podívejte se na Ashleyho tabulku, kterou jsem použil již v předchozím článku. Jedná se o všechny zápasy o titul mistra světa od zavedení aktuálního systému:

Kramnik – Topalov 2006: Winner – Kramnik 2.5-1.5 in Rapid playoff after 3 wins, 3 losses (1 by forfeit).

Anand – Kramnik 2008: Winner – Anand in 11 games: 3 wins, 1 loss

Anand – Topalov 2010: Anand in 12 games: 3 wins, 2 losses

Anand – Gelfand 2012: Winner – Anand 2.5-1.5 in Rapid Playoff after 1 win, 1 loss

Carlsen – Anand 2013: Winner – Carlsen in 10 games: 3 wins, no losses

Carlsen – Anand 2014: Winner – Carlsen in 11 games: 3 wins, 1 loss

Carlsen – Karjakin 2016: Winner – Carlsen 3-1 in Rapid Playoff after 1 win, 1 loss.

Carlsen – Caruana 2018: Winner – Carlsen 3-0 in Rapid Playoff after 12 draws.

Carlsen Nepomniachtchi 2021: Winner – Carlsen in 11 games: 4 wins, no losses (hráno už na 14 partií)

Ding – Nepomniachtchi 2023: Winner – Ding 2,5-1,5 in Rapid Playoff after 3 wins, 3 losses.

(https://en.chessbase.com/post/maurice-ashley-yasser-seirawan-debate-world-championship-format )

Z desíti zápasů od zavedení tie-breaku jich do něj došlo 5, přesně polovina. To je alarmující, nemyslíte?

Problém ovšem zdaleka není jen to, že klasický mistr světa je rozhodnutý v rapidu. Ten problém je mnohem hlubší a ubližuje šachu z hlediska atraktivity pro diváky a taky pro případné sponzory. Vyložím vám následující situaci: Je rok 2016, dramatický zápas o titul mistra světa mezi Carlsenem a Karjakinem dospěl do poslední 12 partie za vyrovnaného stavu. Napětí diváků po celém světě nemůže být větší. Oba hráči ví, že v případě remízy se hraje tie-break a nemusí proto nijak riskovat. A taky se do toho nehrnou – poslední partie trvá 35 (!!!) minut; místo závěrečného dramatu jsme dostali klidnou, tichou remízku. Jak řekl Seirawan: „Když se celý svět chystal sledovat dramatické závěrečné dějství sportovního souboje, byli jsme místo toho svědky bezduchého tahání figurami, vydávajícího se za klasickou hru, což mě dost otrávilo. Hráčům nelze nic vytknout – na vině byla pravidla zápasu.“ (https://en.chessbase.com/post/seirawan-a-radical-solution-for-the-world-championship)

Je to přesně tak. Ani já bych nechtěl po Carlsenovi, aby riskoval svůj titul v poslední partii, když si umí spočítat, že je v rapidu favoritem. A i kdyby nebyl, pořád je jistější hrát čtyři partie v rapidu, kde má člověk šanci vrátit úder, než jednu vážnou, kde již šance na nápravu není. Na vině je tie-break. Kdyby totiž žádný nebyl, pak by jeden z hráčů byl nucen otevřít hru a zápas by vygradoval tak, jak by správně měl.

Stejná situace se opakovala v zápase Carlsen – Caruana. V poslední partii za vyrovnaného stavu stál tehdejší mistr světa v silnější pozici, celý svět sledoval, jestli se mu podaří zlomit vyzyvatele v posledním kole. A co se stalo? Nabídka remízy, kterou samozřejmě soupeř nemohl nepřijmout, vzhledem k situaci na šachovnici. Je tohle to, co chceme? Představte si, že by se v pátém setu grandslamového finále Federer s Nadalem dohodli za stavu 5:5, že radši nebudou riskovat, že by někdo v posledním gamu přišel o podání, a půjdou rovnou do tie-breaku. Vím, to srovnání pokulhává, ale princip je jasný. Pokud mají hráči jistotu tie-breaku, pak poslední partie zápasů budou nadále bezduché, zapomenutelné aférky, místo grandiózního finále. Porovnejme to třeba se zápasy Karpova s Kasparovem. V jednom z nich Kasparov musel poslední partii vyhrát, aby obhájil titul. Je to partie, na kterou se dodnes vzpomíná, v dramatickém boji nakonec Karpova zlomil a zvítězil. Tohle je přece to, co chceme, nebo ne?

Hledá se tedy jiné řešení, jak rozhodnout vyrovnaný zápas, než je tie-break. Zmíním tady ty, které se nejčastěji skloňují, s argumenty pro i proti.

Začneme tím, který byl v šachové historii dlouho v platnosti. Kdysi se hrálo tak, že v případě remízového výsledku zápasu mistr světa obhájil titul. Měl tudíž to, čemu se říká „draw odds“ – stačila mu zápasová remíza. V případě, že by tedy zápas byl vyrovnaný do poslední partie, pak by v ní vyzyvatel musel riskovat, žádná 35-minutová remíza by nehrozila. Já upřímně nechápu, jak může jakýkoliv sportovní fanoušek podporovat tento návrh. Chceme přece, aby se začínalo na rovné startovací čáře. To si myslí i Seirawan a vlastně se na tom vzácně shodují všichni v mých zdrojích. Tak jako oni nevidím důvod, proč by hráč, který musel převést buď neskutečnou konzistenci anebo vyhrát velkou šachovou akci, aby se kvalifikoval na Turnaj kandidátů – nejtěžší turnaj světa –, ten následně vyhrál, čímž dokázal, že je to jeden z nejlepších hráčů na světě (ne-li ten nejlepší), měl vstupovat do zápasu proti mistru světa (který se vůbec nemusel celého tohoto cyklu zúčastni) s jakoukoliv nevýhodou. Hlava mi to nebere a jsem jednoznačně a kategoricky proti tomuto návrhu.

Krásnou možností by bylo hrát dál vážné partie, dokud nebude vítěz – z celkem jasných důvodů to dnes již takto dělat nelze, na tom se shodují asi úplně všichni.

Další možnosti navrhl ve svých článcích Seirawan. Jeho prvním návrhem bylo hrát lichý počet partií (například 13); hráč, který by měl o partii víc černými by měl zároveň jako kompenzaci „draw odds“ a stačila by mu zápasová remíza. Který hráč by dostal co, by se podle Yasserova návrhu klasicky losovalo na začátku zápasu.

Na to však velmi správně ve svém článku poznamenal tehdejší předseda Asociace šachových profesionálů a nynější generální ředitel FIDE Emil Sutovsky: „Na vrcholové úrovni již není hra bílými figurami takovou výhodou.“(https://en.chessbase.com/post/acp-proposal-poll)

Je to tak, jednoznačně to není taková výhoda, aby zcela kompenzovala, že musí druhý hráč získat o bod více.

Proto Seirawan ve svém dalším článku navrhuje vylepšení: říká, že místo losování by měl mistr světa vždy „draw odds“, vyzyvatel by měl o jednu partii bílými více, a navíc by mohl tuto partii sehrát kdykoliv během zápasu podle svého uvážení. Tato flexibilita by nadále kompenzovala jeho nevýhodu ve skóre. Že má v úmyslu využít této partie bílými navíc, by musel oznámit třeba hodinu po skončení partie předchozí, nebo do nějakého určeného času.

Tato originální myšlenka se mi líbí a myslím si, že dalece převyšuje aktuální formát a kdyby byla zavedena, znamenalo by to masivní vylepšení.

Nyní se ovšem konečně dostávám k tomu, na co někteří čtenáři již jistě netrpělivě čekají– pokusím se obhájit svůj názor na ideální a nejlepší možné řešení. Dostanu se k němu několika logickými kroky:

• Z důvodů, které byly řečeny výše, by neměl být zápas o titul v klasickém šachu rozhodnut v rapidu/blesku.
• Není možné hrát vážné partie donekonečna, dokud někdo nevyhraje.
• Není fér, aby měl mistr světa výhodu, které říkám „draw odds“ – výhoda remízového zápasu.
• Když se ovšem tímto systémem hrálo, tak ty zápasy byly takové, jaké bychom si přáli. Protože vyzyvatel musel hrát na výhru, poslední partie těchto zápasů byly dramatické, legendární, napínavé. Jinými slovy určitě nehrozilo to, co se stalo na konci zápasů Carlsen – Karjakin a Carlsen – Caruana. Byly to zápasy, které se hrály na krev, a to chce každý správný šachový fanoušek (a tím pádem také sponzoři…) vidět.
• Hledáme tedy řešení, které by bylo co nejvíc fér (ideálně, aby oba hráči začínali na stejné startovní čáře) a aby se rozhodlo ve vážných partiích. Existuje řešení, které je elegantní, ale tak nezvyklé a na první pohled divné, že ho mnoho lidí vůbec není schopno pochopit…

A jaké je to řešení, se dozvíte příště.

Zdroje:

Yasser Seirawan: “A Radical Solution” (30.11.2016)

https://en.chessbase.com/post/seirawan-radical-solution-wcc2016-new-york

Emil Sutovsky: “Match format: Sutovsky vs Seirawan” (6.12.2016)

https://en.chessbase.com/post/acp-proposal-poll

Maurice Ashley: “12 Games Are Enough!” (12.12.2016)

https://en.chessbase.com/post/maurice-ashley-yasser-seirawan-debate-world-championship-format

Yasser Seirawan: “A Radical Solution Final Thoughts” (31.12.2016)

https://en.chessbase.com/post/seirawan-a-radical-solution-for-the-world-championship