Oblíbený protiargument mých názorových oponentů, že potom by vítěz tie-breaku prostě hrál všechny partie na remízu, se zákonitě míjí účinkem hned ze tří důvodů. Za prvé, nyní hrají na remízu oba a ty zápasy taky podle toho vypadají. Za druhé, pokud hráč, zejména hrající bílými, hraje na výhru, pak jeho soupeř se jen těžko může zakopat a čekat – musí aspoň z části hrát rovněž aktivně. Pasivita bývá potrestána, i kdyby v koncovce.

Téma formátu mistrovství světa jsme naposledy opustili v momentu, kdy jsem se chystal odhalit řešení problému s tie-breakem, které osobně považuji za ideální, elegantní a naprosto bezchybné.

Zopakuji nyní stručně jednotlivé body, které podle mě k tomuto řešení jasně vedou:

• Zápas o titul v klasickém šachu by neměl být rozhodnut v rapidu/blesku.
• Není možné hrát vážné partie donekonečna, dokud někdo nevyhraje.
• Není fér, aby měl mistr světa výhodu, které říkám „draw odds“ – výhoda remízového zápasu.
• Když se ovšem tímto systémem hrálo, tak ty zápasy byly takové, jaké bychom si přáli. Protože vyzyvatel musel hrát na výhru, poslední partie těchto zápasů byly dramatické, legendární, napínavé. Jinými slovy určitě nehrozilo to, co se stalo na konci zápasů Carlsen – Karjakin a Carlsen – Caruana (rychlé remízy). Byly to zápasy, které se hrály na krev, a to chce každý správný šachový fanoušek (a tím pádem také sponzoři…) vidět.
• Hledáme tedy řešení, které by bylo co nejvíc fér (ideálně, aby oba hráči začínali na stejné startovní čáře) a aby se rozhodlo ve vážných partiích. Existuje řešení, které je elegantní, ale tak nezvyklé a na první pohled divné, že ho mnoho lidí vůbec není schopno pochopit…

Hrajme tie-break před začátkem samotného zápasu!

Tohle řeší zcela a úplně všechny problémy. Vítěz by získal „draw odds“ – musel by si je vybojovat, což je samozřejmě lepší varianta, než aby je obhájce titulu měl ‚grátis‘. Je to fér. Pak by jeden ze soupeřů věděl, že zápasová remíza mu nestačí a partie by měly jiný náboj.

Oblíbený protiargument mých názorových oponentů, že potom by vítěz tie-breaku prostě hrál všechny partie na remízu, se zákonitě míjí účinkem hned ze tří důvodů. Za prvé, nyní hrají na remízu oba a ty zápasy taky podle toho vypadají. Za druhé, pokud hráč, zejména hrající bílými, hraje na výhru, pak jeho soupeř se jen těžko může zakopat a čekat – musí aspoň z části hrát rovněž aktivně. Pasivita bývá potrestána, i kdyby v koncovce. A konečně za třetí, historie dokazuje, že tento argument není správný. Již zmíněné zápasy Karpov – Kasparov, ale i další, se hrály tak, že obhájce titulu měl „draw odds“ a ty zápasy rozhodně byly zajímavější než většina dnešních. Nyní by to bylo stejné akorát s tím rozdílem, že by to bylo férovější – výhodu remízového zápasu by si hráč musel vybojovat.

Byl bych na sebe pyšný, kdybych mohl prohlásit, že jsem na tuto geniální myšlenku přišel sám. Ve skutečnosti s ní přišel již zmíněný současný generální ředitel FIDE Emil Sutovsky ve svém článku, reagujícím na Seirawana (https://en.chessbase.com/post/acp-proposal-poll). Sutovsky dále argumentuje, že zápas by začínal zajímavě („The match starts with a bang.“), hned ze začátku by bylo poměrně hodně v sázce a tím pádem by zápas hned ze začátku přilákal větší množství diváků. Vítěz by získal „pole position“. Ale rozhodlo by se následně v klasickém šachu. Sutovsky dále navrhuje, aby se tie-break (pokud by byl na začátku, muselo by se mu samozřejmě říkat jinak, třeba ‚mini-match‘) hrál ve dvou dnech a před plným publikem, udělat z toho takovou show, jakou si to zaslouží být. To by umožnilo také větší počet partií v tomto mini-zápase. To už jsou ale detaily, hlavní myšlenka je však jasná.

Jaké jsou možné nevýhody? Slovy Seirawana, „tato kreativní myšlenka znamená, že rapid a blitz by byl součástí každého zápasu o titul mistra světa, ne jen těch vyrovnaných. Protože si nemyslím, že by rapid a blitz měl být součástí jakéhokoliv zápasu o klasický titul, vyrovnaného či ne, musím s Emilovým návrhem nesouhlasit.“(https://en.chessbase.com/post/seirawan-a-radical-solution-for-the-world-championship)

Seirawanův názor mi přijde až příliš tradiční. Rapid a blitz by sice byl součástí zápasu, ale pouze jako taková „předehra“ či „předzápas“. Nevidím v tom nejmenší problém.

Druhá možná nevýhoda je ta, že ne každý zápas je vyrovnaný a třeba pokud by byl tento formát uplatněn v zápase Carlsen – Nepomniachtchi, tak by se tie-break předem hrál ‚zbytečně‘. To je pravda, ale jedná se o jeden den navíc, což není jistě pro organizátory likvidační. Navíc už bylo řečeno, že od zavedení tie-breaku, 5/10 zápasů do něj došlo. Takže pravděpodobnost, že zápas skutečně bude vyrovnaný až do konce není ani trochu malá v dnešním vrcholovém šachu.

I Maurice Ashley, který není příznivcem tohoto nápadu, přiznává, že Caruanovi a Kramnikovi se tie-break před zápasem zamlouvá, jak mu sami řekli. (https://en.chessbase.com/post/maurice-ashley-yasser-seirawan-debate-world-championship-format)

Když se to líbí generálnímu řediteli FIDE, bývalému mistru světa a aktuální světové dvojce, tak to je nápad, který je třeba přinejmenším brát vážně a přemýšlet o něm, nemyslíte?

To je tedy řešení, se kterým zcela souhlasím a doufám jednou v jeho zavedení.

Zdroje:

Emil Sutovsky: “Match format: Sutovsky vs Seirawan” (6.12.2016)

https://en.chessbase.com/post/acp-proposal-poll

Maurice Ashley: “12 Games Are Enough!” (12.12.2016)

https://en.chessbase.com/post/maurice-ashley-yasser-seirawan-debate-world-championship-format

Yasser Seirawan: “A Radical Solution Final Thoughts” (31.12.2016)

https://en.chessbase.com/post/seirawan-a-radical-solution-for-the-world-championship