Představte si, že jdete k partii a víte, že na jejím konci můžete být mistrem světa. Hrozivá myšlenka, viďte? Těžko si představit tu tíhu okamžiku, ten pocit, že celé vaše mnohaleté snažení a oběti se mohou naplnit v následujících desítkách minut, že celý váš dosavadní život může kulminovat právě v této jediné partii.

Historie si právem nejvíce připomíná právě mistry světa. Existují ale hráči, kteří šli právě k takové partii, jakou jsem popsal o odstavec výše, akorát nedokázali ten poslední potřebný výsledek uhrát. Až do konce svých dní pak museli a musejí žít s vědomím, že byli malinký kousíček od toho, aby bylo jejich jméno nesmazatelně zapsáno do dějin této hry. Dnes si tyto hráče stručně představíme.

Disclaimer: Jedná se pouze o klasický titul mistra světa v linii od Steinitze po Gukeshe, nepočítám tady Mistrovství světa FIDE v době rozdělení šachu 1993-2006, stejně tak se v tomto článku nezabývám bleskovým či rapid šachem. Rovněž do tohoto seznamu nepočítám hráče, kteří se před tím či potom mistry světa stali; například Karpovovi chyběla remíza v poslední partii jednoho ze zápasů s Kasparovem, ale v tomto článku nefiguruje, protože již před tím mistrem světa byl.

Kapitola 1: Jedna remíza od titulu

Obzvlášť bolestivý je případ, kdy hráči v té osudové partii stačilo uhrát remízu a titul by měl v kapse. Těchto nešťastníků je v šachových dějinách pouhá hrstka. Můžeme jim říkat Tři mušketýři.

Michail Čigorin (1892)

Ve čtvrtém zápase o titul v historii proti sobě podruhé stáli Steinitz a Čigorin a zatímco v prvním vzájemném zápase to měl pražský rodák snadné, v tomto druhém byl krůček od ztráty titulu. Po devatenácti partiích vedl ruský mistr 10:9 a stačila mu remíza v poslední dvacáté partii, aby se stal druhým mistrem světa. Steinitz bílými figurami odehrál pomalou strategickou partii a nakonec se mu podařilo zápas vyrovnat. Podle pravidel zápasu se pak pokračovalo dál v jakémsi prodloužení dokud jeden z hráčů nevyhrál dvě partie. Po remíze ve dvacáté první partii následně vyhrál Steinitz další dvě a obhájil titul. Čigorin byl jeden z nejlepších hráčů té doby a titul mu unikl o vlásek.

Carl Schlechter (1910)

V zápase hraném na deset partií vedl po devíti partiích rakouský vyzyvatel Carl Schlechter nad mistrem světa Laskerem a jeden bod. Stejně jako Steinitz proti Čigorinovi, také Lasker byl schopen bílými figurami partii vyhrát a srovnat zápas. Podle pravidel zápasu tak obhájil titul mistra světa.

U tohoto zápasu si můžeme poznamenat malou hvězdičku, protože odborníci se neshodnou, jestli v pravidlech zápasu nebylo uvedeno, že Schlechter musí Laskera porazit o dva body. V oné poslední partii hrál totiž až překvapivě riskantně na to, že mu stačila remíza. Na toto tvrzení ovšem neexistuje jasný důkaz. Dnes převládá většinově názor, že Schlechter zkrátka neunesl tíhu okamžiku.

Peter Leko (2004)

Mladší generace šachových diváků budou možná překvapeny, protože znají Petera Leka jako komentátora a případně jako trenéra Vincenta Keymera. Leko byl ale ve své době jeden z nejlepších hráčů světa a v roce 2004 v zápase s Kramnikem byl jedinou remízu od titulu mistra světa. Kramnik poprvé obhajoval svůj titul po té, co ho získal od Kasparova. Kolo před koncem prohrával a potřeboval bílými figurami zvítězit. Po skvělém výkonu se mu to podařilo a srovnal. Podle pravidel zápasu za remízového stavu obhájil titul. Toto bylo naposled, co byl zápas takto rozhodnut; už v příštím zápase o dva roky později byl zaveden tie-break.

Kapitola 2: Jedna výhra od titulu

Tento scénář je možná méně tragický než předchozí, ale i tak dokáže určitě hráče trápit do konce jeho dní. Pojďme si představit hráče, kteří potřebovali jednu výhru, aby usedli na trůn.

David Bronštejn (1951)

Bronštejn hrál v roce 1951 o titul s Botvinnikem. Zápas se hrál na 24 partií s tím, že v případě remízového výsledku Botvinnik obhájí titul. Dvě partie do konce měl Bronštejn náskok jednoho bodu a potřeboval tak bod z posledních dvou partií. Výhra ve 23. partii by z něj udělala mistra světa, ale Botvinnik bílými figurami dokázal vyvinout dostatečný tlak a zápas za minutu dvanáct srovnal. Bronštejn měl poté k dispozici bílé figury, aby se pokusil v poslední partii urvat vítězství. Ale již zahájení se mu nepovedlo a vyšel z něj jasně horší, načež mu nezbylo než přijmout Botvinnikovu nabídku remízy. Titul mu tak velmi těsně utekl.

Viktor Korčnoj (1978)

Zápas o titul mistra světa v roce 1978 mezi Karpovem a Korčným je pro mě osobně nejzajímavějším zápasem o titul v historii. Korčnoj byl přesně o dvacet let starší než Karpov, ale v sedmdesátých letech byl na vrcholu své šachové dráhy. Po jeho emigraci ze SSSR se z něj stal pro sovětské hráče nepřítel číslo 1 a úkol byl prostý – Korčnoj se nesmí stát mistrem světa! Nebylo to tak dávno co Fischer uzmul šachovou korunu Sovětskému svazu po více než dvacet letech nadvlády. To by ale nebylo nic proti tomu, kdyby se mistrem světa stal „zrádce“. A noční můra Rusů se málem naplnila. V kandidátských zápasech Korčnoj kosil jednoho za druhým a v zápase s Karpovem se vedla tuhá bitva. Zápas byl sám o sobě velmi kontroverzní díky mnoha mimošachovým elementům, jako byly borůvkové jogurty, reflexní brýle, jogínští guru a hypnotizéři. Hráči spolu v průběhu zápasu přestali komunikovat a podávat si ruce a například nabídky remízy byly oznamovány přes rozhodčího.

Utkání se hrálo na šest vítězných partií a skóre po závěrečném vzepětí Korčného dospělo do infarktového stavu 5:5. Výhra kteréhokoliv hráče by tedy zápas ukončila. V následující partii měl Karpov bílé a dokázal ihned zasadit rozhodující úder. Korčnému tak titul těsně unikl.

Veselin Topalov (2006) (2010)

U tohoto jména si můžeme zaznamenat malou hvězdičku – Topalov totiž samozřejmě byl mistrem světa podle FIDE v době rozdělení. Nebyl ale klasickým mistrem světa v linii od Steinitze po Gukeshe. Tím by se stal, pokud by v roce 2006 vyhrál sjednocovací zápas s Kramnikem. Ten se hrál na 12 partií a poté poprvé s případným tie-breakem. Po jedenácti partiích byl zápas srovnaný a výhra kohokoliv ve dvanácté partii by z něj udělala mistra světa. Partie však dopadla remízou a šlo se na tie-break. Ten se v první fázi skládal ze čtyř partií rapid šachu a po třech odehraných partiích bylo opět skóre vyrovnané a výhra ve čtvrté partii jednoho či druhého by ukončila zápas. V dramatickém finále to byl nakonec Kramnik, kdo měl silnější nervy. Topalov tak zůstal těsně pod vrcholem.

O čtyři roky později hrál Topalov za stejného formátu zápas o titul s Ánandem. I tentokrát bylo jedno kolo do konce zápasu vyrovnané skóre a zápas visel na vlásku. Navíc měl tentokrát Topalov v posledním kole bílé figury. Ale ani tentokrát to nevyšlo, Ánand partii černými vyhrál a titul obhájil.

Boris Gelfand (2012)

Hned v následujícím zápase bylo opět skóre vyrovnané jedno kolo do konce. Gelfand měl v posledním kole černé figury a výhra by z něj udělala mistra světa. Partie však skončila remízou a Ánand udeřil brzy v rapidovém tie-breaku a poté dokázal zbytek remizovat a tím titul obhájit.

Sergey Karjakin (2016)

Velmi podobný scénář se opakoval i v tomto zápase Carlsena s Karjakinem. Kolo do konce bylo skóre vyrovnané a výhra jednoho či druhého by trefila jackpot. Carlsen však bílými schválně navigoval partii do remízy, protože věřil, že má v tie-breaku lepší šance. Což se poté jasně potvrdilo.

Fabiano Caruana (2018)

Stejný scénář. Tento zápas je proslavený tím, že jako jediný nenabídl žádnou výhru v klasickém šachu. V posledním kole měl Caruana bílé a Carlsen černé. Remízu z pozice síly však i přesto nabízel Carlsen a Caruana nemohl nepřijmout. V tie-breaku už potom Nor jasně vládl.

Ian Nepomniachtchi (2023)

Zápas Ding-Nepomniachtchi z roku 2023 byl nesmírně divoký a skóre se neustále přelévalo. I přes to byl po předposlední partii stav vyrovnaný a výhra jednoho či druhého by z nich udělala mistra světa. Nepo dostal Dinga pod tlak ve věžové koncovce, ale nebylo to dost na to, aby slavil výhru. Šlo se tedy do tie-breaku, který byl opět před poslední partií zcela vyrovnaný. Poslední rapid partie mohla buď zápas ukončit, anebo ho poslat poprvé v historii do blitzek. Nepo měl bílé figury, ale z vítězství a titulu mistra světa se radoval Ding. Pro ruského hráče se jednalo o obrovské zklamání.

Celkem jsme tedy našli deset hráčů – tři, kterým chyběla remíza; sedm, kterým chyběla výhra. Šachové dějiny jsou někdy neúprosné.