Tu situaci asi všichni známe. Ať už v ligovém zápase nebo na turnaji, posadit se za šachovnici proti známému nebo dokonce kamarádovi nemá většina z nás v oblibě. Vzhledem k tomu, jak malá je šachová bublina, o to víc v naší malé zemičce, se tomu nicméně občas nedá vyhnout. Proč vlastně tak neradi hrajeme proti lidem, které známe?

Na tuto otázku jsou dvě odpovědi. První z nich je prozaická a myslím, že bude důležitějším faktorem pro většinu hráčů. Nejde ani tak o to, že já soupeře znám. Horší je, že on zná mě. Je to čirý kalkul – čím méně toho soupeř ví o mém stylu hry, repertoáru zahájení, povaze, psychologii či dokonce aktuální náladě, tím větší mám šance na úspěch. Pokud hraji s člověkem, který mě zná, tak je to v tomto ohledu nevýhoda, byť se dá očekávat, že bude aspoň do jisté míry oboustranná. Myslím si tedy, že z velké části se nejedná o nic víc než soutěživost – chceme mít co nejlepší šanci uspět.

Druhá odpověď má dvě strany mince. Dvě varianty, chcete-li. Pokud hrajeme s někým, koho máme rádi, je nám pak přirozeně líto, musíme-li ho porazit. Člověk může být v nitru rozpolcený a to nikdy není dobré pro ideální výkon v partii. Je tu ale ještě druhá strana mince – když hrajeme proti někomu, koho příliš nemusíme. Člověk si říká, s ním rozhodně neprohraju, tím se dostane pod psychologický tlak a nehraje partii objektivně.

Myslím si tedy, že to bude hlavně kombinace dvou výše zmíněných důvodů, proč většina šachistů nerada nastupuje proti známým. Pak existují ještě vedlejší psychologické faktory, které si šachista ani nemusí uvědomovat, ale mohou ležet v podvědomí. Například faktor, že pokud soupeře dobře známe, už jsme s ním mnohokrát hráli, tak známe jeho silné stránky, víme, že opravdu hrát šachy umí. Podvědomě pak můžeme s takovým člověkem hrát s větším respektem, než by bylo třeba.

Nejhorší situace je, pokud hrajete s někým známým v důležité partii, ve které opravdu o něco jde, typicky se jedná například o poslední kola turnajů. Každý ví, jaký výsledek potřebuje k umístění. Pokud remíza nic neřeší, není pak zbytí a lidé si musí jít po krku. Na šachovnici samozřejmě.  Nic příjemného to není, stačí se zeptat Lindy Noskové a Karolíny Muchové, jak se jim proti sobě hrálo finále Wimbledonu.

Přeji vám, abyste se kamarádům v soutěžním šachu pokud možno vyhnuli. A když už se to přece jen nepovede, stále tady je ChessDB, abyste se na partii kvalitně připravili. Přece nebudete do smrti od toho jednoho kámoše poslouchat, jak vás kdysi porazil!