Psát objektivně o sportovní genialitě je v podstatě nemožné. A to i v případech, kdy se můžeme opřít o spolehlivé záznamy sportovních výsledků. Platí to stejnou měrou jak v individuálních, tak v kolektivních sportech. Kolektivní výkony jsou výsledkem skupinového snažení, a třebaže je nasnadě, že někdo v daném kolektivu více či méně vyčnívá, pořád bude platit, že celek týmu je více než jen prostý součet všech hráčů v poli. Hráči musí hrát pro tým. Individualita na hřišti, na ledě či na palubovce je prospěšná jen tehdy, pokud se nestřetává s individualitou jiného hráče. Výsledek týmu se počítá jako celek, a proto není vždy snadné odlišit přínos jednotlivce od podpory ostatních.

V individuálních sportech zase narážíme na problém, jak srovnávat výkony jednotlivců napříč časem. Nemůžeme objektivně porovnávat šachové velikány přelomu 20. století (Lasker, Capablanca, Aljechin) s hráči, kteří světovému šachu dominovali v padesátých a šedesátých letech (Botvinnik, Smyslov, Keres, Tal), anebo s giganty druhé poloviny 20. století (Fischer, Kasparov, Karpov). Různá historická období mají svá specifika a každý sportovec je charakterem své doby ovlivněn. Kolik sportovních snů bylo zmařeno válečnými konflikty, kolik sportovních kariér a nadějí bylo odsouzeno k záhubě politickým rozhodnutím. K těm nejznámějším patří rozhodnutí o neúčasti a bojkotu Olympijských her. Jednotlivé sporty mají také své technické a odborné zázemí, které je v různé míře ovlivněno vědeckým a technologickým pokrokem. Dnešní generace šachových velmistrů již s sebou po turnajích nevláčejí stohy knih a kufry plné kartoték zahájení. Hráči již nemusí, pokud chtějí do svého repertoáru zařadit nové zahájení, nejprve mnoho měsíců lopotně shromažďovat a třídit materiály. Nesmíme také opomenout fakt, že každá nová generace šachistů vyrůstala na poznatcích, které shromáždili jejich předchůdci.

Proto je nevděčnou úlohou pokoušet se sestavovat jakýkoliv žebříček géniů šachového světa. Nikdy se netrefíte do vkusu každého. S tím se ovšem předem počítá, mnohem obtížnější je zvolit taková kritéria, která obstojí při pozdějším přezkoumání. Není tajemstvím, že laická veřejnost vyznává jiná kritéria pro hodnocení výkonu než odborníci. A také se asi nedokážeme shodnout na tom, zda je cennější technická dokonalost partie, nebo krása a umělecký dojem. 

Jedním z obecně přijímaných kritériích geniality je právě umělecká hodnota partie. Což dává smysl, protože i když každý rád vyhrává, mnohem cennější jsou pro nás partie, které se nám povedly. Skvěle sehraná partie se také díky knihám stává součástí šachové historie a jejímu autorovi zajišťuje nesmrtelnost. Umělecká hodnota partie je ale také bohužel nejvíce matoucím kritériem, protože se jedná o souhrn čistě subjektivních preferencí.

Vybral jsem pět šachových velikánů, u kterých se pravděpodobně nejvíce shodneme v otázce jejich geniality. Každého z nich hodnotím podle následujících kritérií:

1. Tvorba a krása
2. Sportovní výsledky
3. Vliv na vývoj šachové hry

Za vůbec nejtalentovanějšího šachistu historie, pravého génia, je považován José Raúl Capablanca. Podle legendy se naučil hrát šachy ve čtyřech letech pouhým sledováním šachové partie. Capablancova hra působila dojmem, jako by její autor objevil veškeré tajemství šachu. S naprostým přehledem hrával zejména bleskové partie. Jeho naprostá jistota a neomylnost, která se skloubila s jednoduchostí, fascinovala laickou i odbornou veřejnost. Ve své době byl považován za nepřemožitelného, za šachový stroj, a každá jeho prohra byla sportovní senzací. Podle některých statistik Capablanca za celou svou kariéru prohrál jen 37 partií!! Což je o to víc neuvěřitelné číslo, když si uvědomíme, že většina těchto proher se datuje do období, kdy Capablanca byl za zenitem své slávy. Capablanca hrával šachy prostě a nespoléhal se na náhodu, jeho pojetí hry bylo proto prosté bouřlivých kombinací. Šachová veřejnost možná obdivovala neomylnost Capablancovy hry, ale myšlenkově byly jeho partie pro amatérské šachisty nejspíše příliš složité. Capablanca hrál logicky a schematicky, což mělo výrazný vliv na vývoj šachové strategie. Nicméně krása se v jeho partiích hledá obtížně.

Capablancův nástupce, neméně geniální Alexander Aljechin, byl mistrem útoků a kombinací. Aljechin je autor neuvěřitelného množství překrásných partií. Byl pravým estétem šachu. Domnívám se, že je rovněž nejvíce zastoupeným hráčem v učebnicích taktiky. Aljechinova láska k šachu byla hluboká, on sám se především považoval za bojovníka a rovněž mnoho jeho partií patří ke klenotům šachové hry. Stejně tak ohromující jsou i jeho sportovní výsledky. Aljechin ve svých partiích ukazoval, že bez ohledu na platnost obecných pouček, je třeba k šachu přistupovat konkrétně. Bohužel Aljechinův styl byl příliš osobitý a náročný na to, aby měl významnější vliv na vývoj šachu. Jeho partie ovšem měly velký vliv na Garriho Kasparova.

Nesmírně pracovitý a šachu rovněž hluboce oddán byl 11. mistr světa Robert James Fischer, šachista mnoha prvenství a nej. Nejmladší velmistr (tehdy) a nejmladší účastník turnaje kandidátů, hráč, který dokázal vyhrát v přeboru USA (1963/64) všech jedenáct partií, autor neuvěřitelné série 19 výher v řadě, včetně 6:0 s Tajmanovem a Larsenem, ale také první mistr světa, který se vzdal boje o šachový trůn, a pravděpodobně nejdiskutovanější mistr světa v historii. Fischerův přístup k šachu byl nekompromisní, chtěl především vyhrávat. Krása v šachu pro něho byla přesnost a síla hry. Vynikal zejména v technické preciznosti a houževnatosti, se kterou vyhrával i jen trochu “nadějné” pozice. Tváří v tvář jeho nesmlouvavému přístupu soupeři kapitulovali jeden po druhém. Také on značně ovlivnil vývoj šachové hry.

Ve Capablancových šlépějích se vydal Anatolij Karpov, představitel tiché síly v šachu. Karpov byl především praktik, za šachovnicí nevyhledával komplikace a dobrodružství, skvěle ovládal umění skrývat své úmysly až do doby, než už bylo pozdě jim zabránit. Stejně jako u Capablancy vypadaly šachy v Karpovově podání jednoduše a snadně. Bylo neuvěřitelné, jakým přímočarým způsobem dokázal Karpov vyhrávat i proti těm nejsilnějším soupeřům. Jednu z mých nejoblíbenějších partií vůbec sehrál právě Karpov proti Lautierovi v roce 1992 v Bielu po úžasné poziční oběti pěšce. Karpov za svou kariéru dokázal vyhrát neuvěřitelné množství turnajů. Stejně jako u Capablancy také u Karpova se pragmatický přístup příliš neslučoval s hrou na krásu, a i když Karpovova tvorba je rozsáhlá, osloví především pozičně laděné hráče. Karpov byl především pragmaticky založený hráč, neusiloval o dokonalost a za šachovnicí se nesnažil nalézat ty nejlepší tahy. Takové počínání vnímal za plýtvání energie a času, takže pokud viděl dobrý tah, zahrál ho. Karpov vyhrál hodně turnajů, na druhou stranu jeho role při rozvoji šachu není tak velká, jak by se mohlo zdát, i když samozřejmě nemůžete deset let dominovat šachovému světu a neovlivnit ho.

Pragmatismus na šachovnici vystřídala bouře. Autora neuvěřitelné oběti věže v partii s Topalovem v Wijk aan Zee v roce 1999 a 13. mistra světa Garriho Kimoviče Kasparova jistě není třeba představovat. Garrj Kasparov je podle mě jediný mistr světa, jehož výraznou stopu najdeme ve všech výše uvedených kritériích. Měl ohromný vliv na rozvoj šachu, zejména v oblasti zahájení, kde svým vizionářstvím výrazně překonal svou dobu. Za svou kariéru vytvořil spoustu překrásných partií a vyhrál mnoho turnajů. Jako první hráč historie překročil hranici 2800 Elo ratingu. Nemalý vliv měl také na propagaci šachu. Nezapomenutelné jsou jeho exhibiční zápasy proti celým reprezentacím, dokázal přesvědčivě vyhrát proti národním týmům Izraele, Argentiny a Německa. V roce 2001 v Praze porazil výběr České republiky 5,5 : 2,5. Už myšlenka hrát simultánku proti reprezentačním týmům je dost šílená, ale dokázat přesvědčivě vyhrát je fantazie. Izrael dokonce porazil 7 : 1! (ve složení Sutovský, Smirin, Huznam a Alterman, čili samí špičkoví velmistři). Garri Kasparov se může také pochlubit jednou působivou statistikou. V roce 1984 se stal jedničkou ratingové listiny FIDE a zůstal jí až do konce své kariéry v roce 2005.

Capablanca, Aljechin, Fischer, Karpov a Kasparov patří k největším hráčům šachové historie. Našli by se bezesporu i další hráči, které bychom mohli jmenovat, například Botvinnika, ale myslím si, že kdyby se pořádala anketa o největšího hráče všech dob, jména všech výše uvedených, by se objevovala nejčastěji. Současného exmistra světa Magnuse Carlsena, který by zmíněnou anketu nejspíše vyhrál, jsem pominul schválně. Magnus reprezentuje současnost, proto bude současná generace šachistů znát především jeho. I jméno Garriho Kasparova má ve světě stále zvuk. U ostatních hráčů si tím už nejsem tak jistý, protože ti už jsou (pro současnou generaci) dávná historie. Protože GOAT (Greatest of All Time), „nejlepší v historii“ může být jen jeden, nepřekvapí, že je to zpravidla ten hráč, který aktuálně vládne šachovému světu.Martin Pardy