Na nedávno skončeném turnaji v Jeseníku jsem neprohrál ani jednu partii, ale prohraných pozic jsem měl bohužel hned několik. Je s podivem, že jsem neprohrál ani jednu. To vedlo k zajímavé debatě s mým klubovým kolegou, která mě inspirovala k napsání tohoto textu.

Pokud je pozice horší, ale stále bránitelná, můžeme remízy dosáhnout naší skvělou obranou. Pokud je pozice ale objektivně prohraná, je třeba, aby soupeř udělal nějakou chybu, abychom neprohráli. Pokud se podaří takovou pozici udržet, můžeme být na takovou udrženou partii pyšní a mít z ní dobrý pocit? Jedná se tady o pouhé štěstí, nebo je ve hře něco víc? Po naší debatě a dalším dumání nad tématem jsem zjistil, že zřejmě existují dva druhy šachistů, kteří samotnou podstatu hry vnímají úplně jinak. Nazval jsem to vědeckým a sportovním přístupem k šachu. Stručně vám objasním rozdíly a nakonec odhalím, ke kterému z těchto dvou protipólů se řadím já.

Vědecký přístup

Pro tyto hráče jsou šachy o hledání nejlepšího tahu. Hodnocení pozice je v jejich podání objektivní a podstata hry exaktní. Jsou pyšní a nejraději vzpomínají na ty partie, kde předvedli objektivně kvalitní výkon a nikdy v jejich průběhu nestáli hůře. Pokud zachránili horší pozici díky své skvělé obraně, mají z toho také dobrý pocit. Pokud byli v partii úplně prohraní a nějakým zázrakem udrželi remízu, výsledek samozřejmě rádi berou, ale pyšní na partii nejsou a nejraději by na ni zapomněli. Objektivně totiž podle jejich názoru nehráli dobře a neprohráli pouze proto, že soupeř udělal chyby. A z toho nemohou mít radost.

Sportovní přístup

Pro tyto hráče nemá objektivní kvalita hry takový význam. Šachy jsou pro ně sportem, ve kterém lidi dělají chyby, jsou nervózní, unavení, ovlivňuje je časová tíseň a tak dále. Užívají si ten pocit, že hrají dramatickou partii a mají radost z průběhu a výsledku, když se podaří. Šachy jsou pro ně více o emocích,  než o exaktním hodnocení pozice. Jestli v partii zachrání nemožné pozice díky vlastní skvělé hře nebo tomu, že soupeř udělá pod tlakem času a protihry nějakou chybu, je jim dokonale jedno.

Představme si tenisovou analogii: Hráč vyhraje zápas po odvrácení mečbolu, přičemž na onen mečbol vyrobil soupeř dvojchybu. Vědecky založený hráč bude mít sice radost  výsledku, ale bude považovat svou výhru za pouhou hříčku štěstěny a náhody. Sportovně založený hráč si situaci vyloží tak, že byť štěstí svou roli hraje, tak zejména vyhrál proto, že se v dané situaci ukázal jako psychicky odolnější z obou soupeřů a z výhry bude mít zcela upřímnou radost.

Nyní vám mohu odhalit, že já se řadím do „sportovního“ tábora. Na závěr mi dovolte jednu ukázku z právě skončeného turnaje, kde se pokusím obhájit proč. Myslím si totiž, že můj názor bude mezi šachisty menšinový.

ČNT

Do téhle chvíle jsem byl v partii naprosto a totálně přehrán. Soupeř hrál skvěle a měl výhodu materiální, poziční i časovou. Byl jsem pod velkým pozičním tlakem, čisté dva pěšce méně a na hodinách poslední minuta. Do kýženého 40. tahu stále zbývalo udělat 10 tahů. Vypadalo to, že pozice černého se musí zhroutit.

Rozhodl jsem se nenechat se pomalu zardousit, ale pokusit se o protihru a zamotat situaci na šachovnici: 31…Vd8. Soupeř neváhal a šel do varianty, kterou jsem mu nabídl. 32.Jf6+, Dxf6 33.exf6, Vxd2. Za dámu mám věž na druhé řadě a střelce, důležité bylo také spočítat, že bílý nemá žádný nepříjemný šach. f7+ mu nic nedává. 34.Db8, Sf3 35.Se5? Bílý přehlédl, že je v síti věčného šachu věží. Měl hrát 35.Sc3, aby mohl střelce představit před krále. 35…Vd1+. Partie je nyní remíza.

Měl jsem štěstí, že soupeř toto přehlédl? Nepochybně ano. Štěstí je součástí hry. Ale nešlo pouze o štěstí a bylo třeba mu jít naproti. Bylo třeba se s poslední minutou na hodinách rozhodnout obětovat dámu i když jsem věděl, že to je objektivně špatný tah, který pozici zhorší. Během oné minuty jsem musel vidět, že se nic nestane mému králi, například že po 35.f7+, Kxf7, 36.Dc7+, Kg8 nedostanu mat na g7. Zkrátka jsem to musel risknout a jít do varianty, o které jsem věděl, že je prohraná, ale viděl jsem v ní praktické šance. Vědecky založený kolega nechápal, jak můžu být pyšný na tuto partii, jak z ní můžu mít radost. Vždyť jsem byl naprosto přehrán a remizoval jen díky chybě soupeře! Ale já to vidím jinak. Chyba soupeře nepřišla sama od sebe. Byla důsledkem toho, že jsem v napjaté situaci změnil charakter pozice; překvapil ho obětí dámy, na kterou nebyl připravený; zariskoval v situaci, kdy jsem byl skoro bez času na hodinách a kdy by mnoho soupeřů radši hrálo pasivní tahy a snažilo se přežít do 40. tahu. Měl jsem nepochybně štěstí, ale šel jsem mu naproti. Na tuto partii budu vzpomínat velmi dlouho a velmi rád. Proto se řadím ke sportovnímu přístupu.

A ke kterému se řadíte Vy? Podělte se v komentáři!